Konec po čtyřiceti letech: Rozvod v šedesáti čtyřech

„Tohle už nemá cenu, Aleno. Já už takhle dál nemůžu.“

Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem na Silvestra seděla v kuchyni a dívala se na prázdný hrnek od kávy. Venku padal sníh a v televizi běžela estráda, kterou jsem stejně nevnímala. Vždycky jsme Silvestra trávili spolu – já, můj muž Petr, naše dvě děti a jejich rodiny. Letos ale přijeli jen na chvíli, nechali nám svého psa Maxe a odjeli slavit s přáteli. Byli jsme s Petrem sami, poprvé po letech.

Petr se najednou zvedl od stolu, aniž by dojedl chlebíček. „Jedeme na hřbitov,“ oznámil mi bez emocí. „Chci navštívit mámu a tátu.“

„Teď? V tomhle počasí?“ podivila jsem se.

„Aspoň budu mít co dělat,“ odpověděl a už si oblékal kabát.

Celou cestu autem mlčel. Já se snažila navázat rozhovor, ale odpovídal jen jednoslovně. Když jsme dorazili na hřbitov, stál dlouho u hrobu svých rodičů a já cítila, jak mezi námi roste zeď. Po návratu domů si sedl do obýváku, pustil rádio a díval se do prázdna.

Večer jsem sebrala odvahu a zeptala se: „Petře, co se děje? Už mě týdny přehlížíš.“

Podíval se na mě pohledem, který jsem u něj neznala. „Aleno, já už nevím, proč spolu jsme. Děti mají svůj život, my jsme si cizí. Každý den je stejný. Já už nechci jen čekat na smrt.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že stáří prožijeme spolu – budeme chodit na procházky, jezdit na chalupu, smát se vnoučatům. Ale Petr měl pocit, že jeho život skončil.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. On mi vyčítal, že pořád uklízím a nemám čas na nic jiného. Já mu zase vyčítala, že je mrzutý a nic ho nebaví. Děti si toho všimly a začaly nás navštěvovat méně často.

Jednoho dne přišel Petr domů s papíry od právníka. „Chci rozvod,“ řekl tiše. „Nechci ti ubližovat, ale už to nejde.“

Byla jsem v šoku. Po čtyřiceti letech? Vždyť jsme spolu přežili tolik – jeho infarkt, moji rakovinu prsu, smrt jeho bratra… Vždycky jsme to zvládli spolu. Ale teď už ne.

Začala jsem přemýšlet o svém životě. Kdo vlastně jsem? Celý život jsem byla manželka a matka. Teď budu sama. Kam půjdu? Co budu dělat? Mám vůbec ještě sílu začít znovu?

Moje kamarádka Jana mi řekla: „Alčo, nejsi jediná. Moje sestra se rozvedla v pětašedesáti a teď je šťastnější než kdy dřív.“ Ale já jsem měla strach. Co když už nikoho nenajdu? Co když zůstanu sama?

Děti reagovaly různě. Syn Tomáš byl naštvaný: „To si děláte srandu? Po čtyřiceti letech? Kvůli čemu?“ Dcera Eva mě objala a řekla: „Mami, hlavně buď šťastná.“

Začali jsme s Petrem žít odděleně v jednom bytě. Každý měl svůj pokoj, své jídlo, svůj program. Bylo to horší než samota – byli jsme si cizí pod jednou střechou.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen v mém věku prožívá totéž. Kolik z nás zůstane ve vztahu jen ze zvyku? Kolik z nás má odvahu odejít?

Začala jsem chodit do knihovny, na cvičení pro seniory a dokonce jsem si našla brigádu v květinářství. Pomalu jsem zjišťovala, že život nekončí rozvodem ani stářím.

Petr se odstěhoval k mladšímu bratrovi do paneláku na druhém konci města. Občas si napíšeme zprávu o vnoučatech nebo Maxovi, kterého si střídáme.

Někdy večer přemýšlím: Udělali jsme dobře? Nebylo by lepší vydržet spolu až do konce? Nebo je lepší být sám než nešťastný?

Možná mi poradíte vy – co byste udělali na mém místě? Má cenu začínat nový život v šedesáti čtyřech? Nebo je lepší držet se toho starého, i když už nefunguje?