Odešla jsem z domova a nechala mámu za sebou: Příběh o vině, svobodě a rodinných poutech

„Tak už toho nech, Lenko! Ty vůbec nevíš, jaké to je! Každý den vstávat ve čtyři, tahat vodu ze studny a krmit krávy, zatímco ty si jen stěžuješ!“ křičela na mě sestra Jana a její hlas se rozléhal malou kuchyní našeho domu na konci vesnice. Venku bubnoval déšť do oken a máma seděla u stolu, ruce složené v klíně, oči upřené do prázdna. V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nevydržím.

Byla jsem vždycky ta mladší. Ta, která by měla být vděčná za všechno, co pro nás máma udělala. Ale já jsem se dusila. Dusila jsem se v tom malém domě, kde bylo všechno slyšet, kde se každý den opakoval jako přes kopírák: ráno krávy, pak škola, odpoledne pole nebo úklid, večer hádky o peníze nebo o to, kdo je línější. Jana byla vždycky ta silnější, ta rozumnější. Já byla ta citlivá, prý rozmazlená. Ale nikdo neviděl, jak moc mě to všechno bolí.

„Lenko, prosím tě, nehádejte se,“ zašeptala máma unaveně. Ale já už ji neslyšela. V hlavě mi bušilo jediné: Musím pryč. Musím pryč, jinak se zblázním.

Ten večer jsem si sbalila batoh. Pár triček, staré džíny, knížku od Hrabala a dopis pro mámu. Neuměla jsem jí to říct do očí. Věděla jsem, že by mě prosila, abych zůstala. Možná by mě i proklela. Ale já už nemohla dál žít život někoho jiného.

V noci jsem vyšla ven. Déšť ustal a vzduch voněl mokrou hlínou. Šla jsem pěšky na nádraží do vedlejší vesnice. Každý krok mě bolel – nejen nohy, ale hlavně srdce. V hlavě mi zněl Janin hlas: „Jsi sobecká! Myslíš jen na sebe!“ Možná měla pravdu.

Vlak do Prahy byl skoro prázdný. Seděla jsem u okna a dívala se na ubíhající krajinu. Poprvé v životě jsem cítila svobodu – a zároveň obrovskou vinu. Co bude s mámou? Co bude s Janou? Ale já už nemohla zpátky.

První týdny v Praze byly těžké. Spala jsem u kamarádky ze střední, která studovala na Karlovce. Hledala jsem práci – cokoliv: kavárna, úklid, roznášení letáků. Peníze rychle docházely a já si uvědomovala, jak moc jsem byla doma chráněná před skutečným světem. Ale i přes všechny těžkosti jsem poprvé cítila, že žiju svůj vlastní život.

Jednou večer mi přišla SMS od Jany: „Myslíš si, že jsi lepší než my? Máma je na dně.“ Dlouho jsem na ni koukala a nevěděla, co odpovědět. Chtěla jsem napsat: „Promiň.“ Chtěla jsem napsat: „Miluju vás.“ Ale místo toho jsem telefon odložila a rozbrečela se.

V práci v kavárně jsem potkala Petra. Byl z Moravy, studoval architekturu a měl v očích stejný smutek jako já. Jednou jsme spolu seděli po zavíračce na schodech před kavárnou a já mu vyprávěla o našem statku, o mámě a Janě.

„Víš,“ řekl tiše, „já taky utekl z domova. Ale nikdy jsem si nepřestal vyčítat, že jsem nechal mámu samotnou.“

„A co s tím děláš?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny: „Občas jí zavolám. Ale už to nikdy nebude stejné.“

Ty slova mě pronásledovala celé týdny. Každý večer jsem si představovala mámu u stolu v kuchyni – sama, bez smíchu a hádek dvou dcer. Jana jí pomáhá s krávou a prasaty, ale vím, že je na ni tvrdá. Vím, že jí chybím – i když by to nikdy nepřiznala.

Jednou v zimě mi přišel dopis od mámy. Její písmo bylo roztřesené:

„Lenko,
nevím, jestli ti mám psát. Jana je pořád naštvaná a já nevím proč jsi odešla tak narychlo. Chybíš mi. Každý den myslím na to, jestli jsi v pořádku. Kdybys chtěla přijet na Vánoce… dveře jsou otevřené.
Máma.“

Seděla jsem s tím dopisem v ruce a brečela jako malá holka. Chtěla jsem domů – ale zároveň nechtěla ztratit tu křehkou svobodu, kterou jsem si vybojovala.

Na Vánoce jsem nakonec nejela. Neměla jsem odvahu podívat se Janě do očí. Místo toho jsme s Petrem koupili malý stromeček a slavili spolu v jeho podnájmu na Žižkově. Bylo to krásné i smutné zároveň.

Čas plynul a já si zvykla na nový život – práci, školu večer při práci, nové přátele i samotu velkého města. Ale pocit viny nikdy úplně nezmizel.

Jednou večer mi Jana zavolala:

„Lenko… máma je nemocná.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Chtěla jsem běžet domů – ale zároveň jsem věděla, že už nikdy nebudu ta holka z vesnice. Máma nakonec přežila zápal plic a já za ní přijela až na jaře.

Stály jsme s Janou před domem a mlčely.

„Myslíš si pořád, že jsi lepší?“ zeptala se tiše.

„Ne,“ odpověděla jsem upřímně. „Jen chci žít jinak.“

Objaly jsme se poprvé po dvou letech.

Dnes žiju v Praze už třetím rokem. S mámou si voláme častěji než dřív a Jana mi občas napíše zprávu o počasí nebo o tom, kolik vajec snesly slepice.

Ale otázka ve mně zůstává: Byla jsem sobecká? Nebo mám právo hledat vlastní štěstí i za cenu bolesti druhých?

Co byste udělali vy? Odešli byste taky – nebo byste zůstali?