Dopis, který nikdy neměl být napsán: Příběh o mém nevlastním otci

„Proč jsi tady? Ty nejsi můj táta!“ křičela jsem na Petra, když jsem ho poprvé spatřila v našem bytě. Mamka stála v kuchyni a tvářila se provinile, zatímco Petr jen mlčky držel v ruce kytici růží. Bylo mi deset a svět se mi rozpadl na kusy. Táta odešel před měsícem, prý za novým životem, a já jsem zůstala s mámou, která se snažila tvářit statečně, ale v noci jsem ji slyšela plakat do polštáře.

Petr byl tichý, trochu neohrabaný, ale vždycky měl trpělivý úsměv. První týdny jsem ho ignorovala. Když mi chtěl pomoct s úkolem z matematiky, odsekla jsem: „To zvládnu sama.“ Když mě chtěl vzít na zmrzlinu, řekla jsem: „Nechci.“ A když mě pozval na výlet do zoo, zavřela jsem se v pokoji a pustila si nahlas hudbu.

Jednoho večera jsem zaslechla mámu, jak říká: „Petře, nevím, jestli to zvládneme. Lucie tě nechce ani vidět.“ Petr odpověděl tiše: „Já to nevzdám. Ona potřebuje čas.“

Čas plynul. Mamka s Petrem se vzali potají na radnici. Byla jsem naštvaná a uražená. Ve škole jsem začala mít problémy – zhoršily se mi známky, přestala jsem chodit na kroužky a doma jsem byla čím dál víc uzavřená. Jednou mě třídní učitelka zavolala po hodině: „Lucie, co se děje? Jsi jiná.“ Jen jsem pokrčila rameny.

Jednoho dne mě mamka poslala s Petrem na chalupu do Orlických hor. Prý musí do práce a já nemůžu zůstat sama doma. Cesta byla tichá. Petr řídil a já koukala z okna. Když jsme dorazili, začalo pršet. Chalupa byla studená a smutná. Večer Petr zatopil v kamnech a udělal čaj. Seděla jsem u stolu a mlčela.

Najednou Petr řekl: „Víš, Lucie, já nejsem tvůj táta. A nikdy ho nenahradím. Ale mám tě rád a záleží mi na tobě.“ Podívala jsem se na něj poprvé do očí. Byly upřímné a smutné.

„Proč to děláš?“ vyhrkla jsem.

„Protože tvoje máma je úžasná žena a ty jsi její dcera. A protože vím, jaké to je vyrůstat bez táty.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Rozplakala jsem se. Petr mě objal a já poprvé ucítila, že jeho náruč je bezpečná.

Od té doby se náš vztah začal pomalu měnit. Petr mě učil jezdit na kole, chodili jsme spolu na ryby, povídali jsme si o životě. Ne všechno bylo růžové – hádali jsme se kvůli maličkostem, občas jsem mu připomněla, že není můj skutečný táta. Ale on nikdy neodešel.

Když mi bylo sedmnáct, mamka vážně onemocněla. Najednou jsme byli s Petrem sami proti světu. On chodil do práce i do nemocnice za mámou, staral se o domácnost i o mě. Jednou v noci jsem ho slyšela plakat v kuchyni. Poprvé jsem ho viděla slabého.

Mamka nakonec zemřela. Petr mě držel za ruku u její postele a já cítila, že teď už jsme opravdu jen my dva.

Po pohřbu mi řekl: „Lucie, jestli chceš jít za svým tátou… pochopím to.“

Podívala jsem se na něj: „Ty jsi můj táta.“

Teď je mi dvacet pět a píšu tento dopis Petrovi k jeho padesátinám:

„Milý Petře,
děkuju ti za všechno. Za to, že jsi mě nikdy nevzdal, i když jsem byla protivná puberťačka. Za to, že jsi tu byl pro mámu až do konce. Za to, že jsi mi ukázal, co znamená být rodina – ne podle krve, ale podle srdce.

Vím, že jsi měl někdy pocit, že nejsi dost dobrý nebo že tě nikdy nepřijmu jako tátu. Ale já tě přijala už dávno – jen jsem to neuměla říct nahlas.

Děkuju ti za každý den, kdy jsi tu byl pro mě.
Tvoje Lucie“

Petr ten dopis četl se slzami v očích a poprvé mě pevně objal před celou rodinou.

Někdy přemýšlím: Kolik dětí kolem nás čeká na druhou šanci? Kolik dospělých má strach milovat cizí dítě jako vlastní? A kolik z nás si uvědomuje, že rodina není samozřejmost?

Co byste udělali vy? Dokázali byste přijmout někoho nového do svého života – nebo byste zůstali uzavření ve svém smutku?