Jedna facka v žižkovské hospodě: mámu udeřili a já tam nebyl

„Nechte mě být! Já jsem vám nic neudělala!“ slyšel jsem mámu v hlavě ještě dřív, než mi to řekla. Stál jsem u skříňky na chodbě, v uniformě, právě jsem si rozvazoval tkaničky od kanad, když mi zazvonil telefon.

„Pane Nováku?“ ozval se cizí muž. „Tady Karel Vávra… já… já jsem byl u toho. Vaše maminka… dneska večer v hospodě U Kaštanu… dostala facku. Tvrdou. Spadla na židli.“

„Cože?“ vyrazil jsem ze sebe tak ostře, až se mi sevřelo hrdlo. „Kde je? Je v nemocnici?“

„Ne, nechtěla. Říkala, že to přejde. Já vám jen… nemohl jsem to nechat být.“

Telefon mi klouzal v ruce. Věci, které na cvičišti umím řešit klidně a přesně, se mi v tu chvíli rozpadly na prach. „Dejte mi ji k telefonu,“ řekl jsem a cítil, jak mi v žilách hučí krev.

„Mami?“

Chvíli nic. A pak její hlas, o poznání tišší, než jak si ho pamatuju: „Jsem doma, Jirko. Nevyváděj.“

„Kdo ti to udělal?“

„To je jedno.“

„Není!“ vyjel jsem. „Jsi sama, je ti sedmdesát osm, táta…“ zarazil jsem se, protože jméno táty se pořád vyslovovalo jako otevřená rána. „Kdo si dovolil na tebe sáhnout?“

„Jeden člověk,“ řekla a snažila se to shodit. „Bylo tam hlučno. Já jsem jen řekla, ať se ztiší, že se nedá sedět… a on…“

„On co?“

„Řekl, že starý báby nemaj co poučovat. A pak to přišlo.“

Před očima se mi zatmělo. Viděl jsem ji, jak sedí u okna našeho paneláku, pletený svetr, hrnek s čajem, trochu třes v rukách, který nikdy nepřiznala. A teď někdo v hospodě, mezi pivem a cigaretovým kouřem, zvedl ruku.

„Proč jsi nezavolala policii?“

„A na co? Aby mě tahali po výsleších? Aby se mi smáli, že jsem si to vymyslela? Stejně by řekli, že jsem ho vyprovokovala.“

„Mami, poslouchej mě,“ snažil jsem se zklidnit, ale v krku jsem měl kovovou pachuť. „Zítra přijedu. Pojedeme na ošetření a podáme oznámení.“

„Nechci, aby ses kvůli mně dostal do průšvihu,“ řekla najednou tvrdě. A v té tvrdosti byla její stará matčina taktika: chránit mě, i kdyby měla spolknout vlastní bolest.

„Já jsem už v průšvihu,“ řekl jsem tiše. „V hlavě.“

Ještě v noci jsem seděl v kuchyni u prázdného stolu, díval se na otlačený ubrus a poslouchal, jak v trubkách cvaká topení. V kasárnách mě učili, že disciplína znamená ovládat emoce. Ale co dělat, když se ti emoce opřou o vlastní práh? Když se spravedlnost neválí někde na cvičišti, ale v tvém domě, v bytě, kde máš fotky z dětství a máminy léky v šuplíku?

Druhý den jsem stál u jejího vchodu. Panelák byl stejný jako vždycky: odřený zvonek, vůně sklepa, sousedka Jana Konečná, co vyhlíží ze škvíry dveří.

„Jirko,“ sykla na mě. „Už jsem slyšela, co se stalo. Chudák paní Nováková. Dneska jsou lidi jak smyslů zbavení. Ale hlavně, aby sis to nešel vyřídit sám.“

„Já nic…“ zalhal jsem. V očích mě pálilo.

Máma otevřela. Měla na sobě domácí tepláky a šátek, jako by venku byla zima, i když byl květen. Nejdřív jsem si všiml jejího úsměvu, a až pak modřiny u lícní kosti, pečlivě přepudrované.

„To nic není,“ řekla rychle, když jsem k ní natáhl ruku.

„Nic?“ zašeptal jsem. „Mami…“

Otočila se ke kuchyni, aby mi nemusela koukat do očí. „Uvařím ti kafe. Jsi hubený. Zase se stravuješ jak na frontě.“

„Kafe počká.“ Vytáhl jsem židli a sedl si naproti ní. „Řekni mi pravdu. Kdo to byl. Jméno. Od kdy se tam takhle chová. Co přesně řekl.“

Zhluboka se nadechla, jako když se člověk chystá skočit do studené vody. „Jmenuje se Tomáš Doležal. Chodí tam s partou. Vždycky jsou hlasití. Ten večer byl opilý. Já jsem mu jen řekla: ‘Mladý pane, zkuste být ohleduplný.’ A on se zvedl, přišel ke mně, naklonil se a řekl: ‘Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat.’“

„A nikdo nic?“

„Karel Vávra se zvedl, ale… víš, jak to je. Lidi koukali do piva. Hostinská dělala, že utírá sklenice. A já… já se styděla, Jirko. Styděla jsem se, že jsem stará a slabá. Že mě někdo může takhle ponížit.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ne vztek – spíš strašná, dusivá bezmoc. Já, co mám být silný, co má chránit, jsem byl v tu nejhorší chvíli někde jinde.

Šli jsme na ošetření. Doktorka se tvářila unaveně, ale když viděla máminu modřinu, zvedla obočí. „Pád?“

Máma otevřela pusu, ale já ji předběhl. „Napadení.“

Máma mi věnovala krátký, varovný pohled. Ten pohled, co říká: Nepřidělávej nám problémy.

Na policii to bylo jako chodit bahnem. Čekárna, pískání automatu na kávu, dva kluci s kapucí, co se smáli do telefonu. Mámě se třásly ruce a já si uvědomil, že pro ni je tohle horší než ta facka.

„Takže… hospoda… svědci?“ zeptal se policista monotónně.

„Ano,“ řekl jsem. „Karel Vávra. A hostinská.“

„A máte nějaké zranění?“

„Ano,“ řekla máma tiše, a poprvé to slovo řekla sama. „Mám.“

Když jsme vyšli ven, zastavila se u přechodu a najednou se mi chytila lokte jako malá holka. „Jirko,“ řekla, „prosím tě… nesmíš tam jít. Nesmíš mu nic udělat. Já už nechci další bolest.“

„A co mám dělat?“ vyletělo ze mě. „Sedět doma a čekat, až ti příště někdo dá pěstí? Až ti někdo vezme kabelku? Až tě někdo shodí na zem?“

„Já se o sebe postarám,“ řekla vzdorovitě. A pak se jí zlomil hlas. „Jen… už nemám sílu se pořád bránit.“

Večer mi zavolal Karel Vávra. „Viděl jsem toho Doležala dneska zase. Smál se. Říkal, že ‘bába to stejně nikam nedá’.“

Stál jsem na balkóně, díval se na dvůr, kde si děti kopaly míčem, a měl jsem chuť sejít dolů a udělat něco, co by mi na chvíli ulevilo. Ale pak jsem si představil mámu, jak sedí u stolu a čeká, jestli se její syn vrátí domů, nebo jestli se mu něco stane.

Noc byla dlouhá. V hlavě mi běžely dvě verze mě samotného: ten, co věří v pravidla, a ten, co chce spravedlnost vzít do vlastních rukou. A mezi nimi byla máma – malá, tvrdohlavá, hrdá. A její modřina, která vypadala jako otisk cizího opovržení.

Dneska, když jdu po našem sídlišti, mám pocit, že se dívám na stejné domy, ale jiný svět. Pořád nevím, kde je hranice mezi ochranou a pomstou. Pořád nevím, jestli je horší ta facka… nebo to, že tolik lidí uhlo očima.

Řeknu vám upřímně: kdyby šlo o vaši mámu, co byste udělali vy? A věříte ještě, že se dá v takových věcech domoci spravedlnosti bez toho, aby člověk ztratil sám sebe?