Můj manžel odmítá pracovat s mým otcem, ale nemůže najít dobrou práci: Naše rodina tím trpí

„Zase jsi byl celý den doma?“ ozvalo se ode dveří, když jsem se vrátila z práce. Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a na stole ležely rozeseté životopisy. V kuchyni voněla káva, ale jinak byl byt tichý a napjatý jako struna. „Byl jsem na pohovoru, ale zase to nevyšlo,“ zamumlal Petr, aniž by zvedl oči.

Už to byly skoro tři roky, co Petr odešel z práce. Tehdy měl dobré místo ve skladu v Plzni, šéfoval mu jeho kamarád ze školy, Honza. Všechno šlo hladce, dokud Honzu nepřeložili do Prahy a místo něj nenastoupil nový vedoucí, pan Kříž. Ten hned první měsíc snížil Petrův plat a začal ho sekýrovat za každou maličkost. Petr to nevydržel a dal výpověď. Od té doby se snaží najít něco lepšího, ale pořád to nevychází.

Můj táta, pan Novotný, vlastní malou stavební firmu. Už několikrát Petrovi nabízel práci, ale Petr to vždy odmítl. „Nebudu dělat pod tvým tátou. Nechci, aby si o mně myslel, že jsem neschopný,“ říkával mi často. Jenže peníze nám docházejí. Já pracuji jako zdravotní sestra v nemocnici na Lochotíně, směny mám dlouhé a domů chodím unavená. Máme dvě děti – Aničku a Filipa – a poslední měsíce se jim snažím vysvětlit, proč nemůžeme jet na dovolenou nebo koupit nové kolo.

Jednoho večera, když děti už spaly, jsem se s Petrem pohádala. „Přestaň být tak tvrdohlavý! Táta ti nabízí práci, proč to aspoň nezkusíš?“ vybuchla jsem. Petr se na mě podíval s očima plnýma bolesti. „Ty si myslíš, že mě to nebaví? Každý den se cítím jako nula. Ale dělat pod tvým tátou? To bych si připadal ještě hůř. On mě nikdy neměl rád.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty rodinné oslavy, kde táta Petrovi rád připomínal, že „chlapi mají makat“ a „kdo nepracuje, ať nejí“. Vždycky to říkal s úsměvem, ale Petr to bral vážně. Věděla jsem, že mezi nimi je napětí už od začátku našeho vztahu. Táta si přál, abych si vzala někoho „pracovitého a spolehlivého“, jak často říkal. Petr byl spíš snílek, rád četl knihy a poslouchal jazz.

Další den jsem šla za tátou. „Tati, prosím tě, můžeš Petrovi dát ještě jednu šanci? On to potřebuje.“ Táta se zamračil. „Já mu tu šanci dávám pořád. Ale on musí chtít. Víš, že u mě by měl jistotu, slušný plat, mohl by se něco naučit. Ale jestli nechce, nemůžu ho nutit.“

Večer jsem Petrovi řekla, co mi táta odpověděl. „On tě nechce nutit, ale pořád tě bere jako někoho, kdo selhal. Ale já vím, že nejsi neschopný. Jen potřebuješ začít znovu.“ Petr mlčel. Pak se zvedl a odešel na balkon. Slyšela jsem, jak si zapaluje cigaretu, i když slíbil, že přestane.

Dny plynuly a situace se zhoršovala. Petr byl čím dál víc uzavřený, děti se mě ptaly, proč je tatínek smutný. Jednou večer, když jsem uspávala Aničku, mi zašeptala: „Mami, proč tatínek nechodí do práce jako ostatní tátové?“ Zlomilo mi to srdce.

Začala jsem být nervózní, hádky s Petrem byly častější. Jednou jsem mu v afektu řekla, že jestli nenajde práci, odejdu i s dětmi k tátovi. Hned jsem toho litovala, ale bylo pozdě. Petr se sbalil a na dva dny odešel k bratrovi. Ty dva dny byly nejdelší v mém životě. Přemýšlela jsem, jestli jsme to už neztratili.

Když se vrátil, vypadal jinak. „Byl jsem u Michala, pomáhal jsem mu na zahradě. Víš, možná bych to u tvého táty mohl zkusit. Aspoň na zkoušku. Nechci, aby děti trpěly kvůli mně.“ Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Petr nastoupil k tátovi do firmy. První týdny byly těžké. Táta byl přísný, ale spravedlivý. Petr se učil rychle, kolegové ho přijali. Doma se atmosféra zlepšila, děti byly šťastné, že mají zase „normálního“ tátu. Ale mezi Petrem a tátou to pořád skřípalo. Jednou večer jsem slyšela, jak se spolu hádají na stavbě. „Nejsem tvůj kluk, nemusíš mě pořád poučovat!“ křičel Petr. Táta mu odpověděl: „A ty se nauč přijímat kritiku! Takhle to v životě chodí!“

Petr domů přišel pozdě, unavený a naštvaný. „Nevím, jak dlouho to vydržím. Tvůj táta mě pořád srovnává s ostatními. Ale aspoň mám práci. Kvůli tobě a dětem to zkusím vydržet.“

Dnes je to půl roku, co Petr pracuje u mého táty. Není to ideální, ale máme zase klidnější život. Děti jsou spokojené, já mám méně starostí. Ale někdy se ptám sama sebe: Udělala jsem správně, když jsem ho donutila přijmout tuhle práci? Nebo jsem ho připravila o poslední zbytky hrdosti? Co byste udělali na mém místě vy?