Karma v páté uličce: Dramatický nákup v českém supermarketu

„Proč musíš vždycky stát tak blízko u těch regálů, Jitko? Nemůžu se ani natáhnout pro těstoviny!“ vyštěkl jsem na svou ženu, zatímco jsem se snažil protlačit vozík mezi lidmi v přeplněném supermarketu v centru Plzně. Byla sobota odpoledne, venku pršelo a všichni se rozhodli, že dnes je ten pravý den na velký nákup. Jitka se na mě podívala s tím svým pohledem, který říká: „Zase začínáš?“ a mlčky ustoupila stranou.

V tu chvíli se ozvalo hlasité: „Pozor!“ a do našeho vozíku narazil jiný, řízený postarší paní s výrazem, který by dokázal roztavit i led na Sněžce. „To snad není možné! Mladí dneska nemají žádné vychování,“ procedila skrz zuby a začala se přehrabovat v našem vozíku. „Tohle je moje mouka! Já jsem ji měla první!“ vykřikla a popadla balení, které jsem před chvílí s úlevou ulovil z téměř prázdné police.

„Paní, to není vaše, já jsem ji vzal, když jste byla ještě na druhé straně uličky,“ snažil jsem se zachovat klid, ale v hlavě mi už bublala zlost. Jitka mě chytla za ruku a šeptla: „Nech to být, nestojí to za to.“ Ale já jsem měl pocit, že tentokrát musím stát za svým. „Podívejte, paní, je tu spousta lidí, každý chce něco. Ale tohle je opravdu moje mouka.“

Paní se na mě podívala, jako bych jí právě ukradl peněženku. „Vy mladí si myslíte, že vám všechno patří! Já mám doma nemocného manžela, potřebuju upéct chleba. Vy si to koupíte a stejně to vyhodíte!“ Její hlas se třásl a lidé kolem nás začali zpomalovat a sledovat, co se děje.

V tu chvíli se do toho vložil prodavač, mladý kluk s jmenovkou „Petr“. „Můžu nějak pomoct?“ zeptal se nejistě. „Ano, můžete,“ řekl jsem ostře. „Paní mi chce vzít mouku, kterou jsem si vzal já.“ Petr se podíval na paní, pak na mě, a bylo vidět, že by nejradši utekl. „Možná byste se mohli domluvit…“ začal, ale paní ho přerušila: „Já mám přednost, jsem důchodkyně!“

V tu chvíli jsem si všiml, že Jitka má slzy v očích. „Prosím tě, pojďme,“ zašeptala. Ale já jsem cítil, že tohle je otázka principu. „Paní, já chápu, že to nemáte lehké, ale nemůžete si jen tak brát věci z cizího vozíku.“

„A vy byste měl mít trochu úcty ke starším!“ odsekla. Všichni kolem nás už stáli a sledovali, jak se hádáme o jedno balení mouky. Vzduch byl napjatý, jako by každou chvíli mělo přijít něco velkého.

Najednou se ozval hlas za mnou: „Mám doma ještě dvě balení, můžu vám jedno přinést.“ Otočil jsem se a uviděl mladou ženu s malým dítětem v náručí. „Vážně?“ zeptala se paní, najednou mnohem tišeji. „Ano, bydlím hned za rohem. Počkejte tu na mě.“

Paní se rozplakala. „Omlouvám se, já už prostě nevím, jak dál. Můj muž je po mrtvici, všechno je na mně. Já… já jsem jen chtěla upéct chleba, aby měl radost.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem se nechal unést. Že jsem viděl jen svůj vlastní problém, ne její zoufalství.

Jitka mě objala a šeptla: „Vidíš, každý má svůj boj.“ Cítil jsem se provinile. „Paní, vezměte si tu mouku. Já to nějak přežiju.“

Paní se na mě podívala s vděkem, ale zároveň se styděla. „Děkuju. Omlouvám se, že jsem byla hrubá.“

Když jsme odcházeli z obchodu, Jitka mlčela. Venku už nepršelo, ale já měl pocit, že ve mně něco prasklo. „Víš, někdy je těžké poznat, kdo je v právu. Možná bychom měli být trpělivější. Nikdy nevíš, co si ten druhý nese domů.“

Doma jsem dlouho přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Jestli jsem byl slabý, nebo naopak silný. A jestli karma opravdu funguje – protože ten den jsem se naučil, že spravedlnost není vždycky černobílá.

Možná bych se měl častěji ptát: Kolikrát jsme my sami byli tím, kdo někomu ublížil, aniž bychom to tušili? A kolikrát nám někdo podal ruku, když jsme to nejmíň čekali?