Po třiceti letech jsem odešel za svou první láskou. Když mi dcera vrátila klíče, pochopil jsem, co jsem ztratil

Na zavřeném kufru ležela rodinná fotografie, kterou jsem ještě ráno viděl na lednici. Jana ji položila obrázkem dolů. Když jsem ji otočil, našel jsem na zadní straně její rukopis: Tohle si taky odnášíš, nebo to tu necháš mně?

Stál jsem v předsíni našeho bytu v Brně, bylo mi šestapadesát a poprvé za třicet let jsem nevěděl, kam dát oči.

Jana seděla v kuchyni. Před sebou měla vychladlý čaj a složenku za elektřinu.

„Tak běž. Ať na tebe nečeká.“

Chtěl jsem říct, že mě to mrzí. Jenže tu větu jsem poslední týden opakoval tolikrát, až z ní nezbylo nic.

Eva mi napsala v listopadu kvůli srazu ze střední. Chodili jsme spolu před vojnou. Tehdy jsme se rozešli kvůli hlouposti, kterou si každý pamatoval jinak. Byla rozvedená, bydlela v Třebíči a její zprávy byly lehké. Žádné účty, žádné bolavé koleno, žádná otázka, jestli konečně objednám kominíka na chalupu.

Ptala se, jestli ještě hraju na kytaru.

Nehrál jsem patnáct let. Kvůli ní jsem ji vytáhl ze skříně.

Doma jsem tvrdil, že mám víc práce. Jana zatím vozila mou mámu na kontroly, protože já přece nemohl. Tohle se mi dnes píše nejhůř. Neodešel jsem jen od manželky. Nejdřív jsem ji několik měsíců nechal držet celý náš život, abych měl volné ruce pro jiný.

Přišla na nás náhodou. Nechal jsem telefon na kuchyňské lince, když jsem šel vynést koš. Eva napsala, že moje tričko voní i ráno.

Jana se neptala, kdo to je.

„Jak dlouho?“

„Od ledna.“

Přikývla. Pak otevřela myčku a začala vyndávat talíře. Jeden jí vyklouzl. Sehnul jsem se ke střepům a ona ucukla.

„Na to nesahej.“

Dětem jsme to řekli v neděli. Tereze bylo osmadvacet, Ondřejovi čtyřiadvacet. Namluvil jsem si, že jsou dospělí, pochopí to. Dospělí přece vědí, že vztahy nejsou jednoduché.

Tereza se podívala na matku.

„Ty jsi to věděla, když jsme tu minulý týden slavili tvoje narozeniny?“

Jana kývla.

Syn odsunul židli tak prudce, že narazila do radiátoru.

„A tys jí nechal péct ten dort? Seděl jsi tady a dělal, že nic?“

„Nechtěl jsem vám zkazit—“

„Tak to se ti povedlo.“

Odešel. Tereza zůstala u mámy. Já seděl naproti nim a pořád hledal nějakou větu, po které by mě nepřestali mít rádi.

U Evy bylo ze začátku všechno nové. Ráno mi podávala kávu ještě v posteli. Chodili jsme kolem řeky, drželi se za ruce, v sobotu jeli jen tak na výlet. Smál jsem se víc než za posledních několik let. To není výmluva. Bylo mi s ní dobře.

Jenže večer jsem kontroloval telefon.

Ondřej neodpovídal. Tereza psala jen kvůli praktickým věcem. Máma potřebuje vědět, kdy vyzvedneš zimní pneumatiky. Máma chce polovinu doplatku za plyn.

Jednou jsem jí napsal: Jsem pořád tvůj táta.

Odpověděla až druhý den.

To víme. Právě proto to tolik bolí.

S Janou jsme řešili peníze u stolu, u kterého jsme kdysi dětem podepisovali žákovské knížky. Z jejího platu v jídelně náklady na byt samotné nevycházely. Posílal jsem jí domluvenou částku, platil půlku společného úvěru a přispíval Evě na domácnost. Začal jsem brát sobotní směny ve skladu.

Když jsem si jednou postěžoval, že jsem vyčerpaný, Jana se krátce zasmála.

„Já taky, Petře. Akorát já si to nevybrala.“

Neměl jsem co odpovědět.

V květnu přišla Tereza k Evě. Přinesla moje staré nářadí a klíče od bytu.

„Máma vyměnila zámek. Ať tam nechodíš, když není doma.“

Eva nabídla kávu. Tereza zavrtěla hlavou. Neurazila ji, ani nezvýšila hlas. To bylo skoro horší.

„Teri, mohl bych vás někdy pozvat na oběd?“

„Nás?“ Podívala se na Evu. „Ty už sis rodinu rozdělil. Nenuť nás, abychom ti to ještě usnadňovali.“

Po jejím odchodu Eva dlouho myla dva čisté hrnky. Pak se zeptala, jestli lituju, že jsem přišel.

Objal jsem ji. Odpověď ze mě nedostala.

Jsme spolu devět měsíců. Mám ji rád. Taky mi chybí nedělní hluk v naší kuchyni. Ondřej měl minulý týden narozeniny. Popřál jsem mu a on odepsal jen: Díky.

Četl jsem to jediné slovo několikrát. Nevěděl jsem, jestli smím napsat ještě něco, a nakonec jsem telefon odložil.

Nevím, jestli mi děti někdy zase uvěří. Mají povinnost mi odpustit jen proto, že jsem jejich táta?