Když jsem těhotná zaslechla plán na svou smrt: manžel s tchyní mě chtěli zlikvidovat při porodu a utéct s penězi

„Hlavně ať u porodu nikdo nic nezkoumá,“ řekla moje tchyně Jarmila tak klidně, až mi přejel mráz po zádech. „Však v těch nemocnicích je zmatek. Embolie, krvácení, cokoliv. A pak se Radek sbalí a zmizí.“

Stála jsem za dveřmi kuchyně, v ruce hrnek s meltou, a cítila, jak se mi malá v břiše najednou přestala hýbat. Nebo jsem to aspoň měla pocit. Radek si povzdechl a řekl: „Mami, neříkej to tak nahlas.“

Neřekl: mami, to je šílený. Neřekl: co blázníš. Jen to, ať to neříká nahlas.

V tu chvíli se mi udělalo fyzicky zle. Opřela jsem se o stěnu, abych nespadla. Byla jsem v osmém měsíci, oteklé nohy, pálení žáhy, únava, a do toho jsme řešili společný úvěr na rekonstrukci bytu. Tedy já jsem si myslela, že ho řešíme spolu. Ve skutečnosti už oni dva plánovali, co bude po mojí smrti.

Sedla jsem si potichu v ložnici na postel a zírala na komodu s nachystanými dupačkami. Žluté s medvídkem. Najednou mi všechno došlo. Radek poslední týdny divně tlačil na to, ať si zvýšíme životní pojištění. Tchyně se až moc zajímala, ve které porodnici budu a kdo bude mít přístup k informacím. A hlavně ten úvěr. Tři sta tisíc na moje jméno, protože Radek měl kdysi záznam kvůli nesplácení. Říkal, že až se narodí malá, začneme konečně normálně. Jak jsem tomu mohla věřit?

Ten večer přišel do ložnice a pohladil mě po rameni.

„Jsi nějaká bledá. Je ti dobře?“

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě v něm neviděla svého muže. Jen cizího chlapa, který čeká, až umřu.

„Jo. Jen jsem unavená.“

Usmál se. „Musíš vydržet ještě chvilku.“

Tohle mi pak znělo v hlavě pořád dokola.

Celou noc jsem nespala. Kolem třetí ráno jsem vzala mobil a po sedmi letech napsala jedinému člověku, který mě možná nenechá padnout. Mému bratrovi Petrovi. Pohádali jsme se kdysi po mámině pohřbu kvůli dědictví po babičce. Strašná hloupost, ale oba jsme byli tvrdohlaví.

Napsala jsem jen: „Petře, prosím, zavolej mi. Jde o život.“

Volal za dvě minuty.

Brečela jsem tak, že mi skoro nerozuměl. Nechtěla jsem mu to říkat po telefonu celé, bála jsem se, že mě Radek uslyší. Petr jen řekl: „Nikomu neotvírej. Ráno tam jsem.“

Přijel z Pardubic starou oktávkou ještě před osmou. Radek byl v práci, Jarmila na nákupu. Když mě Petr uviděl s taškou u dveří, zbledl.

„Ty vole, Eliško… co ti udělali?“

To „ty vole“ z něj vypadlo úplně bezmyšlenkovitě. A mně se chtělo obejmout ho a řvát hodinu v kuse.

Místo toho jsme sbalili těhotenskou průkazku, doklady, pár věcí pro miminko a notebook. V notebooku jsem našla to, co mě pak drželo při smyslech. Otevřenou konverzaci mezi Radkem a nějakým „Mirek Vídeň“. Psali si o práci v Rakousku, o odletu, o tom, že „až se to stane“, nebude nic držet v Česku. A pak zpráva od Jarmily: „Hlavně nesmí couvnout. Po porodu bývají komplikace, to se zamete.“

Normálně bych snad pochybovala, jestli to chápu správně. Ale po tom, co jsem slyšela v kuchyni, už ne.

Petr mě odvezl do Olomouce ke své tchyni, se kterou vycházel líp než já s vlastní rodinou. Bylo mi trapně, byla jsem cizí ženská v cizím bytě, obrovské břicho, oteklý obličej, strach úplně všude. Ale ta paní mi bez ptaní ustlala a postavila přede mě talíř s vývarem. Málem jsem se rozbrečela z obyčejné lidské slušnosti.

Ještě ten den jsme šli na policii. Myslela jsem si, že mě pošlou domů, že budu za hysterku. Jenže policistka si přečetla zprávy, vyslechla mě a úplně zvážněla. Pak se rozjelo kolečko výslechů, zajišťování komunikace, kontakt s nemocnicí. Doporučili mi rodit pod jiným jménem v evidenci a omezit informace o mém pobytu. Když tohle slyšíte o svém životě, připadáte si jak v nějakém špatném seriálu. Jenže to byl můj život.

Radek mi mezitím psal, že jsem blázen, že mu ničím život, že Jarmila to určitě myslela jinak. Pak přišly hlasovky. Nejdřív sladké, pak vzteklé.

„Eliško, vrať se. Potřebujeme to řešit jako rodina.“

O hodinu později:

„Jestli děláš problémy schválně, tak přísahám, že přijdeš o všechno.“

To jsem předala policii taky.

Porod přišel o tři týdny dřív. Komplikovaný, dlouhý, vyčerpal mě tak, že jsem chvílemi nevěděla, kde jsem. Malá Terezka se narodila císařem a krátce ji odvezli na sledování. Ležela jsem na dospávacím pokoji a třásla se. Nejen po operaci. Pořád jsem měla v hlavě tu kuchyň, ten tichý hlas Jarmily a Radkovo „neříkej to tak nahlas“.

Druhý den přišel Petr. Měl červené oči a v ruce kelímek s automatu, jako vždycky když nevěděl, co dělat s rukama.

Sedl si ke mně a řekl: „Chytli ho.“

Nejdřív jsem to nepochopila.

„Na letišti. Ve Vídni. Měl letenku do Lisabonu, navazující spoj mimo Evropu. Policie ho zadržela těsně před odbavením.“

Jen jsem zavřela oči. Žádná úleva jak z filmu nepřišla. Spíš strašná únava a prázdno. Jarmilu později obvinili jako spolupachatelku. U soudu tvrdila, že to byly jen řeči, že mě chtěli „postrašit“, že jsem labilní kvůli hormonům. Když to říkala, ani se na mě nepodívala.

Radek dostal trest za přípravu zvlášť závažného zločinu a další věci kolem podvodů s úvěrem. Jarmila šla sedět taky. Ne na dlouho, ale šla. A mně bylo vlastně jedno na jak dlouho. Nic mi to nevrátilo.

Dneska bydlím s Terezkou v pronajatém bytě v Olomouci. Není to jednoduché. Počítám každou korunu, občas se v noci budím hrůzou a kontroluju zámek dvakrát. Ale žiju. Moje dcera žije. A Petr? Toho jsem skoro ztratila kvůli starým křivdám, a nakonec mi zachránil život.

Pořád si říkám, kolik žen slyší varování, ale samy sebe přesvědčí, že to určitě pochopily špatně. Já málem udělala to samé.

Co byste udělali vy na mém místě? A šli byste po takové zradě ještě někdy vůbec do vztahu?