Máma po mně chtěla peníze na synovce. V tu chvíli jsem jí konečně řekla, že moje dcera už nebude v téhle rodině ta druhá

„Pošleš to dneska, nebo zase budeš dělat mrtvýho brouka?“ vyjela na mě máma hned, jak jsem zvedla telefon. Ani pozdrav. Jen ten její ostrý hlas, který znám od dětství. Stála jsem zrovna v kuchyni, Anička u stolu kreslila fixami a ptala se mě, jestli letos pojedeme k moři aspoň na tři dny „jako loni k rybníku“. V lednici bylo poloprázdno, výplata až za týden, a máma po mně chtěla pět tisíc pro Matěje, syna mojí sestry Jany.

„Na co?“ zeptala jsem se, i když jsem to tušila.

„Na školku, kroužek a boty. Jana to sama neutáhne. Pavel jí zase neposlal alimenty včas.“

Polkla jsem. „Mami, a já to mám utáhnout z čeho?“

Chvíli bylo ticho. Pak si odfrkla.

„Ty přece nejsi sama. Máš Karla.“

To mě dorazilo asi nejvíc. Karel odešel před rokem. Nejen ode mě, ale i od Aničky. Alimenty posílá, jak se mu zachce, a ještě se u toho tváří, že mi vlastně pomáhá. Máma to ví. Moc dobře to ví.

„Karla do toho netahej. A hlavně neříkej, že nejsem sama, když dobře víš, jak to je.“

„Tak se hned neurážej. Jde o dítě.“

Podívala jsem se na Aničku. Seděla shrbená nad papírem a pečlivě vybarvovala slunce. Měla už moc krátké tepláky, ale neřekla si o nové. Poslední dobou si neříkala skoro o nic. Děti poznají víc, než si dospělí myslí.

„A Anička je co?“ řekla jsem tiše.

Máma na druhé straně ztichla. Úplně jsem slyšela, jak se jí to nelíbí.

„To sem netahej.“

Jenže ono to tam bylo dávno. Roky.

Když se narodil můj bratr Michal, všechno se doma začalo točit kolem něj. Já byla ta šikovná, co si poradí. Ta, co nezlobí. Ta, co počká. Michal měl nové kolo, protože je kluk a potřebuje ho. Já dostala po sestřenici brusle o dvě čísla větší. Michal dělal autoškolu, máma s tátou to zacvakli. Já chtěla na vyšší odbornou do Brna a bylo mi řečeno, že můžu být ráda za obchodku tady u nás, protože „holka se stejně jednou vdá“. Tohle člověk nese v sobě dlouho, i když si namlouvá, že už je to pryč.

A pak přišly děti.

Když se narodila Anička, máma přijela jednou s dupačkami z tržnice a řekla, že hlavně ať z ní nevychovám rozmazlenou princeznu. Když se Janě narodil Matěj, máma mu do týdne koupila kočárek, postýlku a ještě se všude chlubila, jaký je to jejich rodinný poklad.

Jednou, to Aničce bylo asi pět, jsme byly u mámy na návštěvě. Anička si chtěla půjčit plyšáka z gauče. Máma jí řekla: „Na toho nesahej, ten je pro Matýska, až přijede.“ Anička stáhla ruku a jen kývla. Večer doma se mě zeptala: „Mami, babička mě nemá ráda?“

Tohle ve mně zůstalo jak střep.

A teď po mně chtěla peníze.

„Víš co, mami?“ nadechla jsem se. „Já už Matějovi nic platit nebudu.“

„Prosím tě, nedělej scény.“

„Nedělám scénu. Jen říkám, že moje dcera nebude pořád poslední. Když Anička potřebovala brýle, řeklas mi, že si mám něco odříct. Když potřebovala školu v přírodě, poslala jsi dvě stovky a ještě poznámku, že je to dneska samý rozhazování. Ale Matějovi kupuješ zimní bundu za dva tisíce a po mně chceš další peníze.“

Máma zvýšila hlas. „Protože Jana je na to sama!“

„A já jsem co? Já snad žiju v pohádce?“

V tu chvíli Anička zvedla hlavu od kreslení. Dívala se na mě velkýma očima. Okamžitě jsem šla do ložnice, aby to neslyšela, ale bylo pozdě. Srdce mi bušilo až v krku.

„Ty Janě vždycky pomůžeš,“ řekla jsem už klidněji. „Michalovi jsi pomáhala vždycky. A mně jsi celý život říkala, ať vydržím, ať nejsem hysterická, ať si poradím. Jenže já už nechci, aby si moje dítě muselo pořád poradit samo.“

Máma chvíli mlčela. Pak procedila skrz zuby: „Ty žárlíš na vlastní rodinu.“

To mě zabolelo tak, že jsem se musela posadit na postel.

„Ne. Já jen poprvé nahlas říkám, co děláš.“

Večer mi přišla od Jany zpráva. Dlouhá. Že jsem bezcitná, že nevím, co je solidarita, že bych se měla stydět. Na konci napsala: „Matěj za nic nemůže.“ To samozřejmě nemůže. Stejně jako za nic nemůže Anička.

Druhý den máma přijela bez ohlášení. Stála ve dveřích s igelitkou rohlíků a paštik, jako by to mělo spravit roky. Sedla si ke stolu a dlouho mlčela. Pak řekla něco, co jsem od ní nikdy neslyšela.

„Možná… možná jsem to s Aničkou zanedbala.“

Jen možná. Typické. Ale i tak jsem cítila, jak se mi rozklepaly ruce.

„Zanedbala jsi ji hodně, mami. A mě taky.“

Podívala se z okna. Ne na mě. „Michal byl vždycky citlivější.“

Hořce jsem se usmála. „Ne. Michal byl prostě kluk. A všichni jste se kolem něj točili. Teď se to jen přelilo na jeho vnuka.“

Tohle už nepopřela. Seděla, žmoulala papírový kapesník a najednou vypadala stará. Unavená. Ale mně jí v tu chvíli nebylo líto tak, jak by asi čekala. Moc dlouho jsem držela pusu.

„Jestli chceš být babička i pro Aničku, tak buď. Opravdu. Přijeď za ní, zeptej se jí, co má ráda, vezmi ji někdy na zmrzlinu, zavolej jí k narozeninám bez připomínání. Ale už po mně nechtěj, abych brala od vlastního dítěte a dávala to jinam jen proto, že ty máš pocit povinnosti vůči Janě a Michalovi.“

Máma přikývla, ale hned dodala: „Já to tak nemyslela.“

A to bylo na tom všem skoro nejhorší. Že to možná fakt tak „nemyslela“. Jen to roky dělala.

Od té doby je mezi námi chladno. Máma se párkrát Aničce ozvala. Ne moc. Ne zázračně. Ale aspoň už přestala chtít peníze na Matěje. A já poprvé v životě nemám výčitky, že jsem byla tvrdá.

Možná jsem to měla udělat už dávno.

Řekněte mi upřímně — jak dlouho má člověk mlčet jen proto, že je to rodina? A dá se ještě spravit něco, co bylo křivé už od dětství?