Zapomeňme na ty peníze. Táta nám pomáhá s dětmi, dluh je splacený.

„To myslíš vážně, Emílie? Chceš po vlastním tátovi, aby ti vrátil každý halíř?“ ozval se Petr, když jsem mu znovu připomněla, že táta už tři roky nevrátil ani korunu z těch dvou set tisíc, co jsme mu půjčili na rozjezd jeho autodílny.

Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené do těsta na koláč, a v hlavě mi hučelo. „Nejde o každý halíř, ale o princip. Slíbil nám to. A teď se tváří, jako by se nic nestalo.“

Petr si povzdechl a opřel se o futro. „Ale vždyť nám pomáhá s dětmi skoro každý den. Kdo jiný by vyzvedával Adélku ze školky a hlídal Filipa, když máme oba dlouhou směnu? Víš, kolik bychom dali za chůvu?“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy táta seděl s dětmi u pexesa, jeho smích, když Adélka poprvé přečetla celou pohádku sama. Ale taky jsem si vzpomněla na jeho sliby, že „příští měsíc už to určitě vrátím“, na ty nevyřčené výčitky v Petrových očích pokaždé, když jsme museli odložit opravu auta nebo dovolenou.

„To není fér,“ zašeptala jsem spíš pro sebe. „My jsme šetřili roky, abychom mu mohli pomoct. A teď mám pocit, že se to obrátilo proti nám.“

Petr mlčel. Věděl, že mě to trápí víc než jeho. On byl vždycky smířlivější. Já jsem byla ta, co držela rozpočet pevně v ruce a počítala každou korunu.

Ten večer jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak mě táta učil jezdit na kole, jak mě bral na ryby k Berounce. Vždycky byl ten, kdo pomáhal ostatním. Ale teď jsem byla já ta, kdo potřeboval pomoc – nebo spíš spravedlnost?

Druhý den jsem se rozhodla si s tátou promluvit. Seděli jsme spolu v jeho malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě. Táta si nalil kávu a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

„Tati… musíme si promluvit o těch penězích,“ začala jsem opatrně.

Táta se podíval stranou. „Já vím, Emčo. Není den, kdy bych na to nemyslel. Ale víš, jak to bylo… přišla ta havárie v dílně, pak mi odešel hlavní mechanik… prostě to nevyšlo.“

„Já vím,“ přikývla jsem. „Ale my jsme kvůli tomu taky museli dělat kompromisy. Petr už nechce ani slyšet o nové koupelně.“

Táta si povzdechl a zadíval se mi do očí. „Víš, že bych vám to vrátil hned, kdybych mohl. Ale aspoň vám pomáhám s dětmi…“

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám být vděčná nebo uražená. Bylo to gesto lásky nebo výměnný obchod?

Následující týdny byly plné napětí. Petr začal být odměřený vůči tátovi a já jsem se cítila rozpolcená mezi dvěma světy. Děti si ničeho nevšimly – pro ně byl děda pořád ten nejlepší parťák na světě.

Jednoho večera přišla Adélka za mnou do ložnice s obrázkem: „Mami, nakreslila jsem dědu a nás všechny na chalupě! Můžeme tam jet zase spolu?“

Podívala jsem se na ten obrázek a najednou mi došlo, že peníze nejsou všechno. Ale zároveň jsem cítila hořkost – proč musím být já ta, kdo ustoupí?

Rozhodla jsem se napsat tátovi dopis. Napsala jsem mu všechno – jak moc si vážím jeho pomoci s dětmi, ale taky jak mě bolí ta nevyřčená křivda. Že bych chtěla slyšet aspoň omluvu nebo uznání toho, co jsme pro něj udělali.

Odpověděl mi krátce: „Emčo, promiň mi to všechno. Vím, že jsem vás zklamal. Ale nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělali. Budu vám pomáhat do konce života.“

Když jsem ten dopis četla nahlas Petrovi, oba jsme plakali. Najednou jsme si uvědomili, že rodina je víc než peníze nebo dluhy.

Od té doby už o penězích nemluvíme. Táta dál hlídá děti a my mu za to děkujeme – ne proto, že by nám něco dlužil, ale protože je součástí našeho života.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen ustoupila proto, abych zachovala klid v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?