Půjčka od tchána: Rozhodnutí, které rozbilo naši rodinu

„Kolik ještě potřebuješ? A kdy mi to konečně vrátíš?“ ozvalo se z kuchyně, kde stál můj tchán, pan Novák, s rukama založenýma na prsou. Jeho hlas byl tvrdý jako lednové ráno. Stál jsem tam, s hlavou sklopenou, a cítil jsem, jak mi hoří tváře studem. Moje žena Jana seděla u stolu a nervózně si hrála s prstýnkem na ruce. V tu chvíli jsem si přál být kdekoliv jinde.

Nikdy jsem si nemyslel, že skončím v takové situaci. Vždycky jsem byl hrdý na to, že se o rodinu dokážu postarat sám. Ale když mi v práci snížili úvazek a hypotéka na náš byt v Brně začala být neúnosná, nezbylo mi nic jiného než požádat o pomoc. Banka nám nepůjčila a moji rodiče žili z důchodu. Zbyl jen pan Novák – tchán, který měl vždycky všechno pod kontrolou a nikdy mi nedal zapomenout, že jeho dcera si zaslouží jen to nejlepší.

„Neboj se, tati,“ vložila se do toho Jana. „Vrátíme ti to hned, jak to půjde.“

Tchán se na mě podíval pohledem, který říkal víc než tisíc slov. „Já jen doufám, že to nebude trvat věčnost. Peníze nerostou na stromech.“

Ten den jsem odešel domů s pocitem, že jsem selhal nejen jako manžel, ale i jako člověk. Peníze nám sice pomohly přežít pár měsíců, ale mezi mnou a tchánem vyrostla neviditelná zeď. Každé rodinné setkání bylo plné napětí. Když jsme přišli na nedělní oběd, pan Novák mě zdravil jen krátkým kývnutím a během jídla se mě vyptával na práci a finance před celou rodinou.

Jednou večer jsem zaslechl, jak Jana telefonuje s mámou: „Mami, já vím, že to není ideální… Ale co jsme měli dělat? Petr za to nemůže…“

Cítil jsem se jako břemeno. Začal jsem trávit víc času v práci, bral jsem přesčasy a doufal, že dluh co nejdřív splatím. Ale peníze mizely rychleji, než přicházely. S Janou jsme se začali hádat kvůli maličkostem – kdo koupil dražší jogurty, proč jsem zapomněl koupit mléko, proč už spolu skoro nespíme.

Jednoho večera jsme seděli v obýváku a Jana najednou řekla: „Víš, že táta říkal, že kdybych si vzala Radka z gymplu, nikdy bysme takové problémy neměli?“

Zamrazilo mě. „To myslíš vážně? On ti to fakt řekl?“

Jana jen pokrčila rameny: „On je prostě takový… Ale někdy mám pocit, že má pravdu.“

Ta slova mě bodla do srdce. Najednou jsem měl pocit, že už nejsem součástí rodiny. Že jsem jen někdo, kdo si půjčil peníze a teď je musí splácet nejen v korunách, ale i v důstojnosti.

Jednoho dne přišel pan Novák k nám domů bez ohlášení. Sedl si do kuchyně a začal: „Petr, já chápu, že je to těžké. Ale chci vědět konkrétně – kdy mi ty peníze vrátíš? Já už taky nejsem nejmladší.“

Snažil jsem se vysvětlit situaci: „Dělám co můžu. Mám dvě práce… Ale když zaplatíme školku a nájem…“

„To mě nezajímá,“ skočil mi do řeči. „Já ti pomohl. Teď čekám, že ty pomůžeš mně.“

Po jeho odchodu jsme se s Janou pohádali jako nikdy předtím. Křičeli jsme na sebe a malý Matěj se rozplakal v pokoji. V tu chvíli jsem si uvědomil, že kvůli penězům přicházím o všechno – o manželství, o syna i o sebeúctu.

Začal jsem přemýšlet, jestli by nebylo lepší odejít. Nechtěl jsem být tím, kdo rodinu táhne ke dnu. Ale pak jsem viděl Matěje spát a došlo mi, že musím bojovat.

Po několika měsících se mi podařilo splatit většinu dluhu. Při poslední splátce mi pan Novák podal ruku – poprvé za celou dobu. Ale jeho pohled byl stále chladný.

Dnes už je všechno jinak. S Janou jsme spolu zůstali, ale něco mezi námi navždy prasklo. S tchánem se vídáme jen zřídka a naše vztahy jsou zdvořilé, ale nikdy už ne srdečné.

Někdy v noci přemýšlím: Udělal bych to znovu? Nebo bych radši žil skromněji a nikdy si od něj nepůjčil? Dá se vůbec někdy ztracená důvěra získat zpět? Co byste udělali vy na mém místě?