Pět let dluhu: Když rodina znamená víc než peníze?

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme v naší malé kuchyni v paneláku na Proseku, kde se mezi hrnky s čajem vznášelo napětí husté jako mlha nad Vltavou. „Chceš jim to prostě odpustit? Po tom všem?“

Petr se na mě díval těma svýma klidnýma očima, které mě kdysi tak uklidňovaly. Teď mě ale jen rozčilovaly. „Emo, jsou to moji rodiče. Vždyť víš, že kdyby mohli, už by nám to dávno vrátili. Táta je po operaci zad, máma má mizerný důchod. Co z nich chceš ždímat?“

Vzpomněla jsem si na ten den před pěti lety, kdy k nám přišli. Tchyně měla uplakané oči a tchán se tvářil hrdě, jako by ho to celé uráželo. „Potřebujeme si půjčit,“ řekla tehdy tiše. „Chata v Orlických horách je na spadnutí. Když ji neopravíme, ztratíme všechno.“

Byla jsem tehdy na mateřské s malou Aničkou a každá koruna byla drahá. Ale Petr mě přesvědčil: „Jsou to naši, pomůžeme jim.“ Vzali jsme peníze z úspor i z mé mateřské a dali jim je bez smlouvy, jen tak – protože rodina.

Od té doby uplynulo pět let. Chata stojí, dokonce ji pronajímají turistům z Prahy. Ale peníze? Ani koruna zpátky. A teď, když nám přišel nedoplatek za energie a já počítám každou stokorunu, Petr navrhuje, abychom na dluh zapomněli.

„Víš, co mě nejvíc bolí?“ řekla jsem tišeji. „Že se ani nezeptali, jestli je nepotřebujeme zpátky. Ani slovo o tom, že by nám něco spláceli.“

Petr se nadechl: „Mluvili jsme o tom s mámou. Prý čekali, až se ozveme.“

„A proč bychom se měli ozývat my? To oni si půjčili! Víš, jak trapně mi bylo, když jsem musela odmítnout Aničce školu v přírodě? Nebo když jsem musela poprosit mámu o peníze na zimní bundu?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že ho to trápí taky. Ale jeho loajalita k rodičům byla silnější než cokoliv jiného.

Večer jsem seděla u počítače a dívala se na výpis z účtu. Zase mínus. Přemýšlela jsem, jestli mám napsat tchyni zprávu – slušně se připomenout. Ale vzpomněla jsem si na všechny ty rodinné oslavy, kde se tvářili, jako by se nic nestalo. Jak mi tchyně jednou mezi řečí řekla: „Vy mladí to máte dneska těžké… ale my jsme taky neměli nic.“

Druhý den ráno jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Emo, vypadáš unaveně,“ řekla starostlivě. „Doma všechno v pořádku?“

Chtěla jsem jí říct pravdu – že mě dusí pocit nespravedlnosti a že mám chuť křičet. Ale jen jsem se usmála: „Jo, všechno dobrý.“

Když Petr přišel z práce, sedl si ke mně a položil mi ruku na rameno. „Můžeme to prostě nechat být? Nechci hádky kvůli penězům.“

„A co já?“ vybuchla jsem. „Já mám být ta špatná? Ta lakomá snacha? Když jim to odpustíme, co tím vlastně říkáme? Že je normální brát si od dětí peníze a nikdy je nevrátit?“

Petr sklopil oči: „Možná bychom měli jít dál…“

Celý večer jsme mlčeli. Anička si hrála s plyšákem a já přemýšlela, jestli je větší hřích chtít zpátky svoje peníze, nebo rozbít rodinu kvůli dluhu.

O víkendu jsme jeli k Petrovu rodičům na oběd. Chata byla krásně opravená – nová střecha, terasa s výhledem do lesa. Tchán griloval klobásy a smál se s Aničkou.

Když jsme byli sami v kuchyni, odhodlala jsem se: „Chtěla bych si promluvit o těch penězích…“

Tchyně ztuhla. „Emo, my víme… Ale teď opravdu nemáme z čeho.“

„Ani po malých splátkách?“ zeptala jsem se.

Tchán zavrtěl hlavou: „Kdybychom mohli… Ale víš, jak to je.“

Cestou domů bylo v autě ticho. Petr řídil a já koukala z okna na šedé pole za dálnicí.

Doma jsem seděla u stolu a psala seznam výdajů na další měsíc. S každou položkou mě bodalo u srdce.

Možná bych měla být velkorysá a odpustit jim to – vždyť jsou to rodina. Ale co když tím nastavím precedent? Co když jednou Anička uvidí, že její rodiče byli ti hloupí, co neuměli říct dost?

Někdy přemýšlím: Je správné odpustit dluh kvůli klidu v rodině? Nebo bych měla trvat na svém a chránit naši budoucnost?

Co byste udělali vy? Je větší hodnota v odpuštění nebo ve spravedlnosti?