Nekonečné půjčky: Když rodinné finance roztrhají vztahy

„Petro, prosím tě, už zase mi volala máma. Prý potřebuje ještě pár tisíc na ten kotel, jinak jim doma zima zničí všechno,“ ozval se Honza, sotva jsem vešla do kuchyně. Jeho hlas byl napjatý, oči uhýbaly mému pohledu. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. Už třetí měsíc jsme čekali, že nám jeho máma vrátí peníze, které jsme jí půjčili na opravu střechy. Teď chtěla další.

„A co naše splátka hypotéky? Máme ji za týden. A co když nám to zase nevrátí?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Honza jen pokrčil rameny a zadíval se z okna. „Je to moje máma, Petro. Nemůžu ji nechat ve štychu.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždycky jsem byla ta rozumná, ta, která počítá každou korunu a snaží se držet rodinný rozpočet pohromadě. Jenže od té doby, co jsme půjčili jeho matce sto tisíc na střechu, se všechno změnilo. Peníze se nevracely, místo toho přicházely další prosby a výmluvy. A mezi mnou a Honzou rostla zeď mlčení a nevyřčených výčitek.

Vzpomínám si na ten den, kdy za námi přišla poprvé. Seděla u našeho stolu, ruce složené v klíně, oči plné slz. „Petruško, Honzíku, já vím, že je to hodně peněz… Ale když tu střechu neopravíme, všechno nám zateče. Nemám nikoho jiného.“

Tehdy jsem cítila soucit. Vždyť je to rodina. Ale teď? Teď už jsem byla jen unavená a plná strachu o naši budoucnost.

Začala jsem si všímat drobností. Honza byl čím dál častěji zamyšlený, večery trávil na telefonu s mámou a mě od sebe odtlačoval. Když jsem se snažila mluvit o penězích, vždycky to skončilo hádkou.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor. „Mami, já už fakt nevím… Petra je naštvaná, máme svoje výdaje…“

„Ale Honzíku,“ ozvalo se z telefonu, „vždyť ona nikdy neměla pochopení pro rodinu! Já bych ti nikdy neodmítla pomoct!“

To mě bodlo přímo do srdce. Byla jsem ta špatná? Opravdu jsem neměla pochopení? Nebo jsem jen byla jediná, kdo viděl realitu?

Začala jsem si psát seznam všech půjček a splátek. Každý měsíc přibývaly další položky: „Na kotel – 8 000 Kč“, „Na léky – 3 500 Kč“, „Na opravu auta – 6 000 Kč“. Peníze mizely a sliby zůstávaly nenaplněné.

Jednoho dne mi přišla zpráva od švagrové Lenky: „Petro, máma si od nás taky půjčila na elektřinu. Už jí to taky nechceme dávat.“

Najednou mi došlo, že v tom nejsme sami. Celá rodina byla lapená v nekonečném kolotoči půjček a slibů.

Začala jsem být podrážděná i na děti. Když dcera Klárka přišla s prosbou o nové boty do školy, vyjela jsem na ni: „Teď to nejde! Máme jiné starosti!“ Její oči se naplnily slzami a já si uvědomila, jak moc nás tahle situace ničí.

Jednoho večera jsem se rozhodla promluvit si s Honzou naplno.

„Honzo, takhle to dál nejde. Nemůžeme pořád jen dávat a nic nedostávat zpátky. Máme svoje děti, svůj život! Já už nemůžu spát, pořád jen počítám peníze…“

Honza mlčel dlouho. Pak tiše řekl: „Já vím. Ale jak mám mámě říct ne? Vždycky mě učila, že rodina je nejvíc.“

„A co my? My nejsme tvoje rodina?“ vyhrkla jsem zoufale.

Dny plynuly a situace se nezlepšovala. Tchyně volala čím dál častěji, peníze mizely rychleji než kdy dřív. Začala jsem mít pocit, že už nejsem manželka ani matka – jen bankomat.

Jednou večer přišla tchyně osobně. Sedla si ke stolu a začala: „Petro, vím, že jsi na mě naštvaná. Ale já opravdu nemám jinou možnost.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě řekla nahlas to, co mě tížilo celé měsíce: „Paní Nováková, my už vám nemůžeme dál půjčovat. Máme svoje závazky a děti. Potřebujeme zpátky aspoň část peněz.“

Tchyně se rozplakala a odešla bez slova. Honza byl na mě naštvaný ještě několik dní. Ale já cítila úlevu – poprvé za dlouhou dobu.

Začali jsme s Honzou chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké – otevřít staré rány a přiznat si pravdu o tom, jak moc nás tahle situace poznamenala.

Dnes už vím, že někdy je potřeba říct ne i těm nejbližším. Že láska k rodině neznamená obětovat vlastní štěstí a bezpečí svých dětí.

Občas se ptám sama sebe: Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním důvěry? A kolik toho má člověk vydržet ve jménu rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?