Zrazená manželem, který mi vzal možnost mít děti – Tichá pomsta, která změnila můj život

„Jak jsi to mohl udělat?“ zašeptala jsem, když jsem stála v kuchyni s rozklepanýma rukama a v očích mi hořely slzy. Petr se na mě ani nepodíval. Mlčel. Věděla jsem, že to je pravda. Věděla jsem, že ta cizí vůně na jeho košili není moje. A přesto jsem doufala, že mi řekne, že se pletu.

Ale on mlčel. A já cítila, jak se mi pod nohama propadá zem.

Náš byt na Žižkově byl najednou cizí. Každý kout, každá fotografie na stěně – všechno bylo najednou falešné. Byli jsme spolu deset let. Deset let jsem věřila, že jsme šťastní. Že jsme rodina. A teď? Teď jsem byla jen žena, kterou její muž zradil.

Nejhorší na tom bylo, že kvůli jeho lehkomyslnosti – kvůli jedné noci, kdy se opil a zapomněl na všechno kromě svého ega – jsem přišla o možnost mít děti. Zánět, který mi přinesl domů jako nechtěný dárek, mi vzal naději na mateřství. Když mi to lékařka v Motole řekla, seděla jsem v ordinaci a nemohla dýchat.

„Je mi to líto, paní Novotná,“ řekla tiše. „Ale vaše šance jsou prakticky nulové.“

Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem rozbít všechno kolem sebe. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na své ruce. Byly prázdné. Stejně prázdné jako můj život.

Petr se snažil omlouvat. Nosil mi květiny, vařil večeře, sliboval, že už nikdy… Ale já už mu nevěřila ani slovo. Každý jeho dotek mi připomínal bolest. Každé jeho slovo bylo jako sůl do rány.

Moje kamarádka Jana mě nenechala padnout. „Nenech ho vyhrát,“ řekla mi jednou večer u vína. „On ti vzal tolik… Ale ty mu můžeš vzít ještě víc.“

Nechápala jsem to hned. Ale pak mi to došlo. Nemusela jsem křičet ani házet talíře. Nemusela jsem dělat scény. Stačilo být tichá. Silná. A odejít.

Začala jsem plánovat svůj odchod. Pomalu a nenápadně jsem si našla nový byt v Karlíně – malý, ale útulný. Začala jsem si odkládat peníze bokem, prodala pár věcí z bytu, které byly jen moje. Petr si ničeho nevšiml – byl příliš zaměstnaný svým světem a svými výčitkami.

Jednoho rána jsem mu nechala na stole dopis:

„Petře,

vím všechno. Vím o ní i o tom, co jsi mi způsobil. Už ti nemám co dát a ty už nemáš co vzít mně. Odcházím. Nehledej mě.“

Zavolala jsem Janě a ta přijela s autem během půl hodiny. Všechno šlo rychle – pár tašek, kufr s oblečením a krabice s fotkami z dětství. Když jsme odjížděly, podívala jsem se naposledy na náš dům a ucítila zvláštní klid.

Začátky byly těžké. První týdny v novém bytě jsem brečela každou noc do polštáře. Ale pak přišel zlom – nabídli mi povýšení v práci v nakladatelství a já ho přijala. Najednou jsem měla víc práce než času na smutek.

Začala jsem chodit na jógu, naučila se vařit thajská jídla a poznala nové lidi – mezi nimi i Tomáše, souseda z vedlejšího bytu, který měl psa jménem Max a smál se tak nahlas, že to slyšeli i v přízemí.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a povídali si o životě.

„Nebojíš se být sama?“ zeptal se mě tiše.

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době se usmála: „Ne… Už ne.“

Petr mi psal dlouhé zprávy plné lítosti a prosil mě o odpuštění. Ale já už byla jinde. Moje tichá pomsta nebyla o tom mu ublížit – byla o tom najít samu sebe.

Začala jsem dobrovolničit v dětském domově na Vinohradech. Děti mě přijaly mezi sebe a já zjistila, že mateřství není jen o biologii – je to o lásce a péči.

Jednoho dne za mnou přišla malá Anička s obrázkem: „Teto Lucko, nakreslila jsem tě s Maxem!“

Rozplakala jsem se štěstím.

Dnes už vím, že život nekončí jednou zradou nebo ztrátou snu o rodině. Našla jsem nový smysl života – a hlavně samu sebe.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč lidé ubližují těm, které milují? A je možné opravdu odpustit někomu, kdo nám vzal všechno? Co byste udělali vy na mém místě?