Zápisky z duše: Poslední léto v domě mého otce

„Tohle je poslední léto, co tu jsme,“ zašeptala jsem, když jsem stála na zápraží a dívala se na zarostlou zahradu. Slunce zapadalo za starou lípu, pod kterou jsme s tátou kdysi hrávali karty. Vzduch voněl senem a malinami. V břiše mi lehce škublo – připomínka, že ve mně roste nový život.

„Martino, už jsi rozhodnutá?“ ozvala se za mnou máma, hlas unavený, ale tvrdý. Otočila jsem se. Stála ve dveřích, ruce zkřížené na prsou, oči červené od pláče. Od tátovy smrti jsme spolu mluvily jen o nutných věcech. Všechno ostatní bylo příliš bolestivé.

„Nevím, mami. Je to těžké. Tady jsem vyrostla, tady…“ hlas se mi zlomil. Vzpomněla jsem si, jak mě táta učil jezdit na kole po prašné cestě, jak jsme s bratrem Petrem stavěli bunkr v křoví za stodolou. Teď je Petr v Praze, volá jen zřídka, a když už, tak se hádáme.

„Nemáme na výběr. Dům potřebuje opravy, peníze nemáme. A ty čekáš dítě. Musíš myslet na budoucnost,“ řekla máma tvrději, než chtěla. Věděla jsem, že má pravdu, ale srdce mi pukalo.

Večer jsem seděla v kuchyni, kde ještě voněla tátova dýmka. Listovala jsem starým fotoalbem. Na jedné fotce jsme všichni – já, Petr, máma a táta – na houpačce u plotu. Smějeme se, slunce svítí, svět je v pořádku. Slzy mi stékaly po tváři.

Telefon zazvonil. Petr. „Tak co, Martino, už jsi to prodala?“ začal bez pozdravu.

„Ne, ještě ne. Neumím to…“

„Musíš! Já na to nemám čas. A máma to sama neutáhne. Ty čekáš dítě. Co chceš dělat? Zůstat tady a živořit?“

„To není tak jednoduché!“ vykřikla jsem. „Tady je náš domov, Petře!“

„Domov? Už dávno není. Táta je pryč. My jsme pryč. Je čas to pustit.“

Zavěsil dřív, než jsem stačila odpovědět. Vztek a smutek mě dusily. Proč je všechno tak složité? Proč se rodina rozpadá právě tehdy, když bychom měli držet při sobě?

Dny plynuly v nejistotě. Každý kout domu mi připomínal dětství. V noci jsem nemohla spát, poslouchala jsem tikot hodin a tiché vzlyky mámy z vedlejšího pokoje. Jednou jsem ji našla v tátově dílně, jak hladí jeho staré nářadí. „On by nechtěl, abychom to prodali,“ šeptala.

Jednoho rána přijel realitní makléř – paní Novotná, žena s přísným pohledem a pečlivě upravenými vlasy. Prošla dům, zapisovala si poznámky. „Je to krásné místo, ale bude to chtít hodně práce. Odhaduji cenu na dva miliony, možná o něco víc, pokud najdeme někoho, kdo ocení atmosféru.“

Když odešla, máma se rozplakala. „Dva miliony za celý náš život? To je všechno?“

„Mami…“ objala jsem ji. „Možná je čas začít znovu.“

Ale v noci jsem nemohla dýchat. Všechno ve mně křičelo: Neprodávej! Ale co jiného zbývá? Petr už se neozval. Máma byla zlomená. Já byla unavená a vystrašená z budoucnosti.

Jednoho odpoledne jsem šla na procházku k rybníku. Sedla jsem si na starý mostek a dívala se na vodu. Najednou vedle mě usedl soused pan Karel, který znal tátu celý život.

„Tak co, Martino, prodáš to?“ zeptal se tiše.

„Nevím. Všichni říkají, že musím. Ale já… já nechci.“

„Víš, tvůj táta byl tvrdohlavý, ale věděl, kdy je čas pustit věci dál. Někdy je největší síla v tom nechat jít.“

Dlouho jsme mlčeli. Pak jsem se vrátila domů a našla mámu v kuchyni s dopisem v ruce.

„Přišla nabídka,“ řekla tiše. „Rodina s dětmi. Chtějí tu žít, opravovat…“

Podívala jsem se na ni. V očích měla slzy, ale i jiskru naděje.

„Možná je čas dopřát tomu domu nový začátek. A sobě taky,“ zašeptala jsem.

Když jsme podepisovaly smlouvu, ruka se mi třásla. Ale v břiše mi dítě koplo tak silně, až jsem se musela usmát skrz slzy.

Teď stojím před domem naposledy. Dívám se na lípu, na okna, která svítila do noci, když jsem byla malá. Loučím se s minulostí a vítám budoucnost.

Možná je to tak správně. Možná někdy musíme pustit to, co milujeme nejvíc, abychom mohli začít znovu. Co byste udělali vy? Dokázali byste opustit svůj domov kvůli nové naději?