Za krásnou fasádou: Když vypadat mladě nestačí

„Ivano, ty jsi snad upír! Jak to děláš, že pořád vypadáš na třicet?“ smála se moje kolegyně Jana, když jsme seděly u kávy v kanceláři. Všichni kolem mě obdivovali mou hladkou pleť, štíhlou postavu a lesklé vlasy. Ale nikdo neviděl, jak moc mě to všechno stojí. Nikdo neviděl ty rána, kdy se dívám do zrcadla a hledám první vrásku, která by mě prozradila. Nikdo neviděl ty večery, kdy si dávám další injekci botoxu a doufám, že mi to ještě chvíli vydrží.

Moje dcera Klára mě jednou přistihla, jak si v koupelně mačkám obličej a brečím. „Mami, proč to děláš? Vždyť jsi krásná i tak,“ řekla mi tiše. Ale já jsem ji odbyla: „Ty tomu nerozumíš, Kláro. Dneska už nestačí být chytrá nebo hodná. Lidi tě soudí podle toho, jak vypadáš.“

Můj muž Petr byl ze začátku pyšný na to, že má vedle sebe ženu, kterou mu závidí i mladší kolegové. Ale poslední dobou se mezi námi něco změnilo. „Ivano, proč se pořád tak trápíš? Proč nemůžeš být prostě sama sebou?“ ptal se mě jednou večer, když jsem si balila kufr na wellness víkend do Karlových Varů. „Protože kdybych byla sama sebou, už bys mě nechtěl,“ vyhrkla jsem a sama jsem se lekla své upřímnosti.

V práci jsem byla hvězda. Vedoucí marketingu v jedné z největších českých firem na kosmetiku. Každý den jsem se setkávala s modelkami, influencerkami a ženami, které byly ochotné udělat cokoliv pro to, aby vypadaly mladší. Sama jsem jim radila, jaké krémy používat, jaké procedury podstoupit. Ale když jsem večer přišla domů a sundala make-up, cítila jsem se jako podvodnice.

Jednoho dne mi zavolala máma. „Ivanko, přijď na nedělní oběd. Už jsme tě dlouho neviděli.“ Nechtělo se mi. Vždycky mě tam někdo srovnával s mladší sestrou Lenkou, která měla tři děti a vrásky kolem očí – ale byla šťastná. Nakonec jsem šla. U stolu se rozproudila debata o stárnutí. Táta prohlásil: „Já mám svoje šediny rád. Každá vráska je vzpomínka.“ Lenka se smála: „Já bych za tvůj krém dala půlku výplaty, Ivčo.“

Jenže já už jsem neměla sílu předstírat. „Víte co? Já už toho mám dost,“ vyhrkla jsem najednou. „Každý den žiju ve strachu, že zestárnu. Že už nebudu dost dobrá pro práci, pro Petra, pro sebe. Myslíte si, že je to jednoduché? Každý den se bát zrcadla?“

Všichni zmlkli. Máma mě pohladila po ruce: „Ivanko, vždyť tě máme rádi takovou, jaká jsi.“ Ale já jsem jí nevěřila.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu přiznala, že mám strach ze stárnutí. Že mám pocit, že bez mladého vzhledu nejsem nic. „Proč si myslíte, že vaše hodnota závisí na tom, jak vypadáte?“ ptala se mě doktorka Novotná.

Nevěděla jsem odpovědět. Možná proto, že už od dětství mi všichni říkali, jak jsem hezká holčička. Možná proto, že když mi bylo čtyřicet a dostala jsem první nabídku na plastiku zdarma od známého chirurga, připadala jsem si výjimečná.

Ale teď? Teď jsem byla unavená. Unavená z diet, z procedur, z věčného porovnávání s mladšími kolegyněmi i s vlastní dcerou.

Jednoho dne za mnou přišla Klára do ložnice a položila mi na postel starou fotku – byla na ní moje babička Anna v šedesáti letech. Měla hluboké vrásky a laskavý úsměv.

„Víš, mami,“ řekla Klára tiše, „babička byla nejkrásnější žena na světě. Nikdy se nestyděla za svůj věk.“

Seděla jsem tam dlouho a dívala se na tu fotku. Najednou mi došlo, že celý život utíkám před něčím nevyhnutelným – před časem.

Začala jsem pomalu měnit svůj život. Přestala jsem chodit na botox i na liposukce. Začala jsem běhat v parku bez make-upu a poprvé po letech jsem si dovolila smát se nahlas bez obav z vrásek kolem očí.

Petr si toho všiml jako první. „Jsi jiná,“ řekl mi jednou večer u vína na balkoně. „Jsi klidnější.“

„Možná poprvé v životě přijímám samu sebe,“ odpověděla jsem mu.

V práci to bylo těžší. Některé kolegyně začaly šeptat: „Ivana už není to, co bývala.“ Ale já už jim nevěřila.

Dnes je mi padesát jedna let a poprvé mám pocit, že žiju doopravdy. Někdy mě ještě přepadne strach – co když mě Petr opustí kvůli mladší ženě? Co když mě v práci nahradí někdo svěží a krásný?

Ale pak si vzpomenu na babiččin úsměv a na Klářina slova.

Možná je čas přestat bojovat s časem a začít žít.

Co myslíte vy? Je možné najít štěstí i bez dokonalého vzhledu? Nebo nás společnost vždycky donutí hrát tuhle nekonečnou hru?