Za dvě stovky a pytel na hlavě: Příběh nečekané lásky z české vesnice

„To je blbost, Jirko! Vždyť ji ani neznáš!“ křičel na mě Mirek přes celý sál, zatímco já už mával dvěma stokorunami ve vzduchu. Všude kolem nás se rozléhal smích, někdo tleskal, jiní kroutili hlavou. Byla to ta nejpitomější vesnická zábava, na které jsem kdy byl – a že jich za těch třicet let nebylo málo. Jenže já měl v sobě už pár panáků rumu a když starosta zahlásil, že se draží „nevěsta s pytlem na hlavě“, prostě jsem zvedl ruku. Dvě stovky. Nikdo jiný se nepřihlásil. Všichni čekali, že to bude fór, že se pod tím pytlem skrývá nějaký chlap převlečený za ženskou, nebo stará Blažková, která si ráda dělá legraci. Ale když jsem ji přivedl ke stolu a sundal jí pytel z hlavy, ztichl celý sál.

Stála tam drobná, bledá holka s očima tak modrýma, že jsem měl pocit, že se do nich propadnu. Nikdo ji neznal. Nikdo nevěděl, odkud se vzala. Jen starosta se tvářil, že ví víc, ale mlčel. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se tiše, protože jsem najednou nevěděl, co říct. „Anna,“ odpověděla a její hlas byl sotva slyšitelný. „Proč jsi tady?“ vyhrkl jsem, ale ona jen pokrčila rameny.

Od té chvíle se všechno změnilo. Vesnice začala šuškat. „To je ta, co ji Jirka koupil za dvě stovky,“ šeptaly si ženské v obchodě. Máma mi doma vynadala: „Takhle se chovat! Co si o tobě lidi pomyslí? A kdo vůbec je ta holka?“ Já sám jsem to nevěděl. Anna byla tichá, uzavřená, skoro nikdy se neusmála. První noc spala na gauči v obýváku, já v ložnici. Ráno jsem ji našel, jak sedí v kuchyni a dívá se z okna. „Chceš kávu?“ zeptal jsem se. Jen přikývla.

Dny plynuly a já se snažil zjistit, kdo vlastně je. Nikdo ji neznal, neměla doklady, nic. Jen ten pytel, ve kterém přišla. Začal jsem se bát, že jsem si domů přivedl někoho, kdo utekl před zákonem, nebo před něčím horším. Ale Anna byla tichá, pracovitá, pomáhala mi na zahradě, vařila, uklízela. Nikdy si nestěžovala. Jen občas, když si myslela, že ji nevidím, plakala.

Jednou večer, když jsme seděli u televize, jsem se jí zeptal: „Proč jsi byla na té dražbě?“ Dlouho mlčela. „Neměla jsem kam jít,“ řekla nakonec. „A proč jsi měla pytel na hlavě?“ „Chtěla jsem, aby mě nikdo nepoznal.“ „Před kým utíkáš?“ zeptal jsem se opatrně. Anna se na mě podívala a v očích měla strach. „Před životem,“ zašeptala.

Začal jsem ji bránit před vesnicí. Když někdo něco poznamenal, pohádal jsem se s ním. Máma mě přestala navštěvovat. „Tohle není normální, Jirko! Co když je to nějaká podvodnice?“ Ale já jsem věděl, že Anna není zlá. Jen ztracená.

Jednoho dne se u nás objevil cizí chlap. Vysoký, zarostlý, v očích měl vztek. „Kde je Anna?“ zařval hned ve dveřích. Anna zbledla a schovala se za mě. „Co jí chcete?“ zeptal jsem se. „Je to moje žena!“ křičel. Anna se rozplakala. „Lže! Nikdy jsem s ním nebyla vdaná!“

V tu chvíli jsem pochopil, že Anna utíká před někým, kdo jí ubližoval. Zavolal jsem policii. Chlap utekl, ale od té doby jsme žili ve strachu. Anna se bála vyjít ven, já jsem se bál o ni. Ale zároveň jsem cítil, že ji miluju. Byla to ta nejkřehčí, nejzranitelnější bytost, jakou jsem kdy poznal.

Jednou v noci mě vzbudil její pláč. Seděla na posteli, třásla se. „Promiň, že jsem ti zničila život,“ šeptala. „Nezničila,“ řekl jsem a objal ji. „Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo.“ Poprvé se na mě usmála.

Začali jsme spolu znovu. Pomalu, opatrně. Anna si našla práci v místní pekárně, lidé si na ni zvykli. Máma se vrátila, když viděla, že jsem šťastný. Ale vesnice nezapomněla. Pořád jsme byli „ti divní“. Ale nám to bylo jedno.

Jednoho dne jsem Anně koupil prstýnek. Ne na dražbě, ale v obyčejném zlatnictví v okresním městě. Požádal jsem ji o ruku na lavičce u rybníka, kde jsme spolu poprvé seděli. „Ano,“ řekla a v očích měla slzy.

Dnes už vím, že život někdy přinese poklad v tom nejpodivnějším balení. Anna je moje všechno. A já se ptám: Kolik z nás by mělo odvahu přijmout někoho, koho neznáme, a dát mu druhou šanci? Co byste udělali vy, kdybyste stáli na mém místě?