Výhra, která roztrhla naši rodinu: Příběh o štěstí, závisti a odpuštění

„To snad nemyslíš vážně, tati!“ křičel na mě syn Honza, zatímco jeho sestra Klára jen mlčky seděla u stolu a zírala do hrnku s čajem. V kuchyni to vřelo. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet, ale uvnitř našeho panelákového bytu v Brně bylo dusno jako nikdy předtím.

Před týdnem jsme s manželkou Lenkou vyhráli ve Sportce 3,5 miliardy korun. Čísla jsem sázel už dvacet let, vždycky stejná. Když jsem je uviděl na obrazovce, rozklepaly se mi ruce. Lenka začala brečet. Mysleli jsme, že to bude začátek nového života – bez dluhů, bez starostí, s možností pomáhat druhým. Jenže jsme netušili, jak moc nás ta výhra roztrhne.

První dny byly jako v mlze. Volali nám novináři, sousedi nám nosili koláče a gratulace. Ale pak přišel ten večer, kdy jsme si sedli s dětmi a řekli jim naše rozhodnutí: „Nechceme vám dát stovky milionů. Chceme většinu peněz věnovat na charitu – dětem z dětských domovů, nemocným dětem, matkám samoživitelkám. Vám dáme tolik, abyste mohli začít nový život, ale ne tolik, abyste nemuseli nikdy pracovat.“

Honza vybuchl první. „To je nespravedlivý! Vždyť jsme vaše děti! Proč máme makat, když můžeme žít jako králové?“ Klára byla tišší, ale v očích měla slzy. „Mami, tati… vždyť jste nám vždycky říkali, že rodina je na prvním místě.“

Lenka se rozplakala. Já jsem cítil vinu i vztek zároveň. Vždyť jsme to mysleli dobře! Nechtěli jsme z nich udělat rozmazlené milionáře. Chtěli jsme jim ukázat hodnotu práce a pomoci druhým. Ale místo vděku přišla závist a výčitky.

Další týdny byly peklo. Honza přestal chodit domů, přespával u kamarádů a na sociálních sítích psal nenávistné statusy o „lakomých rodičích“. Klára se stáhla do sebe, přestala mluvit i s Lenkou. Moje máma mi volala každý den: „Petře, co jste to provedli? Vždyť děti jsou vaše krev! Proč jim všechno nedáte?“

Začali se ozývat i vzdálení příbuzní – bratranci z Ostravy, které jsem neviděl deset let, najednou chtěli půjčit milion na podnikání. Sousedka z vedlejšího bytu mi anonymně napsala dopis plný závisti a urážek. V práci se mnou přestali kolegové mluvit – prý už nejsem „jeden z nich“.

Jen Lenka stála při mně. Každý večer jsme seděli u stolu a přemýšleli, jestli jsme udělali správně. „Možná jsme měli dát dětem víc,“ šeptala někdy Lenka. „Ale co když by je to zničilo?“ odpovídal jsem já.

Rozhodli jsme se pokračovat v našem plánu. Založili jsme nadaci pro děti z dětských domovů a začali posílat peníze na léčbu nemocných dětí v Motole. Každý měsíc jsme dostávali desítky dopisů od lidí, kterým jsme pomohli – a to nás drželo nad vodou.

Ale doma bylo ticho a chladno. Honza se mnou nemluvil půl roku. Klára odešla studovat do Prahy a domů jezdila jen na Vánoce – a i tehdy byla mezi námi zeď.

Jednou večer jsem seděl sám v kuchyni a díval se na starou fotku nás čtyř z dovolené v Krkonoších. Byli jsme šťastní – bez peněz, bez starostí. Slzy mi tekly po tváři. „Stálo to za to?“ ptal jsem se sám sebe.

Jednoho dne zazvonil telefon. Byla to Klára. „Tati… můžeme si promluvit?“ Sešli jsme se v kavárně na Moravském náměstí. Klára byla bledá, ale v očích už neměla vztek – spíš smutek a pochopení.

„Tati… já už chápu, proč jste to udělali. Viděla jsem tu vaši nadaci v televizi… Pomohli jste tolika dětem… Ale stejně mě to bolí. Cítím se odstrčená.“

Objal jsem ji a oba jsme plakali. „Klárko… nikdy bych tě nechtěl ztratit kvůli penězům.“

Honza přišel až za rok. Přišel sám od sebe – po tom, co mu zkrachoval podnikatelský plán a zjistil, že peníze nejsou všechno.

Dnes už je naše rodina zase pohromadě – ale jizvy zůstaly. Peníze nám daly možnost pomáhat druhým, ale také nám ukázaly, jak křehké jsou vztahy mezi nejbližšími.

Někdy v noci ležím vzhůru a ptám se: Udělal bych to znovu stejně? Je správné obětovat rodinné štěstí pro vyšší dobro? Co byste udělali vy?