Týden bez spánku: Jak mi zmizel manžel a svět se mi převrátil

„Kde je táta?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí v pátek večer zapínala pyžamo. Její hlas byl tichý, ale v očích měla strach, který jsem nedokázala přehlédnout. V tu chvíli jsem poprvé pocítila, jak moc se mi třese hlas, když jsem odpověděla: „Musel si něco zařídit, zlatíčko.“ Lhala jsem. A věděla jsem to. Ale co jsem jí měla říct? Že její táta prostě odešel a nechal nás tu samotné?

Ten večer jsem poprvé za celý týden usnula až nad ránem. V hlavě mi běžely poslední hádky s Martinem. „Ty mě vůbec neposloucháš!“ křičel na mě před třemi dny v kuchyni, když jsem se snažila uklidnit Aničku, která brečela kvůli rozbitému medvídkovi. „Všechno je ti jedno! Já už to takhle dál nezvládnu!“ Jeho slova mě bodala do srdce. Vždycky byl tichý, uzavřený, ale poslední měsíce se něco změnilo. Přestal chodit domů včas, začal být podrážděný a unavený. Já se snažila držet rodinu pohromadě, ale čím víc jsem se snažila, tím víc se mi všechno rozpadalo pod rukama.

V pondělí ráno jsem našla na stole jeho klíče a krátký vzkaz: „Potřebuju čas. Omlouvám se.“ Nic víc. Žádné vysvětlení, žádný plán, žádná naděje. Jen prázdno. Zírala jsem na ten papírek a cítila, jak se mi hroutí svět. V hlavě mi zněla slova mojí mámy: „Martine byl vždycky slabý. Nemůžeš na něj spoléhat.“ Nikdy jsem jí to nechtěla věřit. Ale teď…

Celý týden jsem nespala. Každou noc jsem poslouchala ticho bytu a čekala, jestli se neozve klíč v zámku. Anička se ptala čím dál častěji, kde je táta. Snažila jsem se být silná, ale někdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál. Máma mi volala každý den a radila mi, abych šla za právníkem. „Musíš myslet na Aničku! Nemůžeš čekat, až se vrátí nějaký zbabělec!“ křičela do telefonu. Ale já… já pořád doufala.

Ve středu večer přišla máma neohlášeně. Seděla u stolu a upřeně na mě hleděla. „Musíš si přiznat pravdu, Jitko,“ řekla tiše. „Martin nikdy nebyl silný chlap. Vždycky utíkal před problémy.“ Chtěla jsem jí odporovat, ale neměla jsem sílu. Místo toho jsem jen seděla a dívala se na prázdné místo u stolu, kde ještě před týdnem seděl Martin.

Ve čtvrtek ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima a hlavou plnou otázek. Kolegové si šeptali za mými zády – věděli, že se něco děje. Moje šéfová paní Novotná mě zavolala do kanceláře. „Jitko, jestli potřebujete volno…“ začala opatrně. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, musím pracovat. Kvůli Aničce.“ Jenže práce mi nepomáhala zapomenout.

V pátek večer jsem seděla s Aničkou na gauči a dívala se na pohádky, které měly rozptýlit její smutek i můj strach. Najednou zazvonil telefon – neznámé číslo. Srdce mi bušilo až v krku. „Jitko?“ ozval se Martinův hlas na druhém konci. „Promiň… já… já nevím, co mám dělat.“

„Kde jsi?“ vyhrkla jsem.

„Potřeboval jsem být sám,“ odpověděl tiše. „Všechno je na mě moc… práce, rodina… mám pocit, že selhávám.“

„A co my?“ vykřikla jsem zoufale. „Co Anička? Myslíš jen na sebe?“

Chvíli bylo ticho.

„Já vím,“ zašeptal nakonec. „Ale já už nevím, jak dál.“

Zavěsil dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Celou noc jsem seděla u okna a přemýšlela o všem, co jsme spolu prožili – první rande v kavárně U Tří lvů, svatba na radnici v Dejvicích, narození Aničky… Kde se to pokazilo? Byla to moje vina? Nebo jeho? Nebo jsme prostě jen dva lidé, kteří už spolu neumí žít?

Ráno přišla máma a našla mě uplakanou v kuchyni.

„Musíš to ukončit,“ řekla rozhodně. „Nemůžeš čekat věčně.“

Ale já nemohla udělat poslední krok.

V neděli večer jsem seděla s Aničkou u stolu a dívala se na její drobné ruce svírající pastelky. Najednou mi došlo, že nejsem sama – mám ji. A musím být silná kvůli ní.

Ale v hlavě mi pořád zněla Martinova slova: „Já už nevím, jak dál.“

Možná jsme oba zlomení.

Možná je někdy těžší odejít než zůstat.

A tak se ptám: Je lepší bojovat za rodinu i přes bolest? Nebo je někdy správné nechat jít toho druhého?

Co byste udělali vy?