Tvář z minulosti: Když se staré rány znovu otevřou

„Martino!“ ozvalo se za mnou tak hlasitě, že jsem málem upustila tašku s nákupem. Zastavila jsem se uprostřed chodníku, vítr mi rval šálu z krku a v uších mi znělo to jméno – mé jméno – vyslovené hlasem, který jsem nechtěla nikdy znovu slyšet. Otočila jsem se a spatřila ho. Stál tam, šedivý, o něco shrbenější, ale pořád s tím pohledem, který mě kdysi dokázal rozesmát i rozplakat. Petr. Můj bratr.

Čtyřicet let jsem se snažila na něj nemyslet. Čtyřicet let jsem si opakovala, že to, co udělal, už nemá místo v mém životě. Ale teď tu stál, v listopadovém šeru, mezi stánkem s novinami a zastávkou tramvaje, a díval se na mě s očima plnýma lítosti.

„Martino, prosím…“ začal tiše, ale já ho přerušila.

„Co chceš?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem zamýšlela. Lidé kolem nás spěchali domů, nikdo si nás nevšímal. Jen já a Petr jsme stáli v tom proudu cizích životů, jako dvě skály uprostřed rozbouřené řeky.

„Musím s tebou mluvit,“ řekl a já v jeho hlase slyšela naléhavost, kterou jsem znala z dětství. Vždycky mě dokázal přesvědčit. Vždycky jsem mu věřila. A právě proto to tolik bolelo.

Vzpomínky na ten den před čtyřiceti lety mě zasáhly jako ledová sprcha. Bylo mi osmnáct a Petr byl můj hrdina. Jenže pak přišla ta noc, kdy zmizely máminy peníze na rekonstrukci bytu. Táta zuřil, máma plakala a Petr… Petr mlčel. A když jsem se ho zeptala, jestli to byl on, podíval se na mě a poprvé v životě mi lhal do očí.

Od té doby jsme spolu nemluvili. On odešel z domu, já zůstala s rodiči a snažila se udržet rodinu pohromadě. Máma zemřela před deseti lety, táta loni. Nikdy jsme o Petrovi nemluvili. Nikdy jsme si neodpustili.

Teď tu stál přede mnou a já nevěděla, jestli mám utéct nebo ho obejmout.

„Martino, vím, že nemáš důvod mi věřit,“ začal znovu a já ucítila v očích slzy.

„Nemám,“ zašeptala jsem.

„Ale potřebuju ti něco říct. Prosím. Jen pár minut.“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem kývla směrem ke kavárně naproti. Seděli jsme u okna, ruce mi drkotaly na hrnku s čajem.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se.

Petr se dlouho díval z okna, než promluvil. „Víš… celý život mě to tíží. To, co se stalo tehdy doma… Já vím, že sis myslela, že jsem to byl já.“

„A nebyl?“ skočila jsem mu do řeči.

Zavrtěl hlavou. „Nebyl. Ale byl jsem zbabělec. Věděl jsem, kdo to udělal. Byla to teta Alena. Potřebovala peníze na dluhy a slíbila mi, že to vrátí dřív, než si toho někdo všimne. Jenže nevrátila nic a já… Já mlčel.“

Zírala jsem na něj neschopná slova. Teta Alena? Ta laskavá žena, která nám vždycky pekla bábovku? Petr pokračoval: „Bál jsem se jí i toho, co by to udělalo mámě. Myslel jsem si, že když budu mlčet, všechno se nějak spraví samo.“

Cítila jsem vztek i úlevu zároveň. Tolik let nenávisti k vlastnímu bratrovi… A přitom pravda byla úplně jiná.

„Proč jsi nikdy nic neřekl?“ vydechla jsem.

„Protože jsem byl zbabělec,“ zopakoval tiše. „A pak už bylo pozdě.“

Seděli jsme mlčky dlouhé minuty. Venku padal první sníh a já si uvědomila, jak moc mi Petr chyběl. Jak moc mi chyběla rodina.

„Co chceš teď?“ zeptala jsem se nakonec.

Petr se na mě podíval s nadějí v očích. „Chci tě poprosit o odpuštění. A taky… abychom byli zase sourozenci.“

Nevěděla jsem, co říct. V hlavě mi vířily vzpomínky na dětství – na společné prázdniny u babičky v Jizerských horách, na hádky kvůli poslednímu kousku bábovky i na ten den, kdy odešel a už nikdy nepřišel domů.

„Nevím, jestli to dokážu,“ přiznala jsem upřímně.

Petr přikývl. „Já počkám. Kolik bude třeba.“

Když jsme vyšli z kavárny zpátky do zimy, Petr mě doprovodil až ke dveřím mého paneláku na Proseku. Stáli jsme tam chvíli v tichu.

„Martino… děkuju,“ řekl nakonec a odešel do tmy.

Doma jsem seděla dlouho v křesle s hrnkem čaje a dívala se z okna na zasněžené sídliště. Přemýšlela jsem o tom, kolik bolesti může způsobit mlčení a kolik odvahy je potřeba k odpuštění.

Možná je čas pustit minulost a dát šanci novému začátku… Ale dokážu to opravdu? Co byste udělali vy na mém místě?