Třicet pět let v cizí kůži: Tajemství mého života

„Mariane, proč jsi zase tak zamlklý?“ ozvalo se z kuchyně, kde moje dcera Lída nervózně míchala polévku. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě bolí, že jí nemohu říct pravdu. Pravdu o tom, kdo jsem. Pravdu, kterou jsem třicet pět let dusila pod vrstvami cizí identity, abych ji ochránila před světem, který by nás obě rozdrtil.

Narodila jsem se jako Mariana, ale celý život jsem musela být Martinem. V osmdesátých letech v Československu nebylo místo pro lidi jako já. Když jsem otěhotněla po jedné krátké a nešťastné známosti s Petrem, věděla jsem, že pokud chci dítě vychovat, musím zmizet. Přestěhovala jsem se do Prahy a začala nový život v paneláku na Jižním Městě. Tam jsem byla Martinem – tichým, nenápadným mužem, který chodil do práce na poštu a večer si četl knížky.

Lída byla moje všechno. Když byla malá, ptala se mě: „Tati, proč nemáme maminku?“ A já jí vždycky odpovídala: „Maminka je v nebi.“ Byla to lež, která mě bolela víc než cokoliv jiného. Ale bála jsem se. Bála jsem se sociálky, sousedů, i vlastní dcery. Bála jsem se, že kdyby někdo zjistil pravdu, Lídu mi vezmou. A tak jsem žila ve stínu.

Každý den byl boj. V práci jsem musela být tvrdý a uzavřený. Doma jsem se snažila být něžná a pečující, ale nikdy jsem si nedovolila sundat masku. Když Lída přišla domů ze školy uplakaná, protože ji spolužačky šikanovaly za to, že nemá maminku, chtěla jsem ji obejmout jako matka. Ale místo toho jsem ji objala jako otec.

Jednou v noci, když mi bylo čtyřicet a Lídě dvanáct, jsem seděla u stolu a psala dopis – dopis na rozloučenou. Chtěla jsem to ukončit. Ale pak jsem slyšela její kroky na chodbě a uvědomila si, že ona je jediný důvod, proč musím vydržet. Schovala jsem dopis do šuplíku a ráno vstala jako Martin.

Roky plynuly. Lída dospívala a já sledovala její první lásky i první zklamání. Když mi jednou řekla: „Tati, já tě nikdy neopustím,“ rozplakala jsem se. Ona si myslela, že je to radostí. Ale já plakala nad tím, jak moc jí lžu.

Když Lída odmaturovala a odešla na vysokou do Brna, zůstala jsem sama v našem dvoupokojovém bytě. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se na světla sídliště. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych teď mohla začít žít jako Mariana. Ale bála jsem se – co by tomu řekli sousedé? Co by tomu řekla Lída?

Jednoho dne mi zavolala: „Tati, mám nového přítele! Je moc hodný.“ Slyšela jsem v jejím hlase radost a zároveň vzdálenost. Uvědomila jsem si, že mezi námi vždycky bude tajemství.

Před měsícem mi lékař oznámil diagnózu – rakovina prsu. Ironie osudu. Celý život žiju jako muž a nakonec mě zradí tělo ženy. Seděla jsem v ordinaci a poprvé za dlouhou dobu pocítila klid. Možná už nemusím nic skrývat.

Dnes večer sedíme s Lídou u stolu. Dívá se na mě svýma velkýma očima a já vím, že přišel čas říct pravdu.

„Lído… musím ti něco říct.“

„Co se děje?“ ptá se tiše.

„Celý život ti lžu. Nejsem tvůj otec… Jsem tvoje matka.“

Nastalo ticho. Slyším jen tikot hodin a její dech.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zašeptá nakonec.

„Bála jsem se… že tě ztratím.“

Lída vstane od stolu a obejme mě. Pláčeme obě.

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli mi někdy odpustí. Ale poprvé za třicet pět let cítím úlevu.

Někdy přemýšlím: Byla moje oběť správná? Nebo by bylo lepší žít pravdivě – i kdyby to znamenalo všechno ztratit? Co byste udělali vy na mém místě?