Testament, který roztrhl naši rodinu: Příběh Anny z Brna

„Tohle není fér, Anno! Vždyť já jsem tady s tátou byl poslední roky pořád, ty jsi žila v Praze!“ křičel na mě Petr, můj vlastní bratr, v obýváku našeho starého bytu v Brně. Jeho hlas se odrážel od stěn, kde ještě visely tátovy fotografie z mládí. V ruce držel otevřený testament a jeho prsty se třásly vztekem. Já stála naproti němu, s očima plnýma slz, neschopná pochopit, jak jsme se sem vůbec dostali.

Táta zemřel nečekaně v únoru. Bylo to rychlé, infarkt. Všechno se seběhlo tak náhle – jeden den mi volal, že má chuť na moje domácí buchty, a druhý den už mi volala sousedka, že ho našla na chodbě. Přijela jsem do Brna hned, jak to šlo. Petr byl u něj poslední týdny často, já jsem přijížděla jen na víkendy. Práce v Praze mi nedovolovala víc. Ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo znamenat, že mám menší právo na tátu nebo na jeho vzpomínky.

Pohřeb byl těžký. Máma zemřela už před lety a táta byl poslední kotva, která nás s Petrem držela pohromadě. Stáli jsme vedle sebe u rakve, drželi se za ruce a slibovali si, že spolu všechno zvládneme. Jenže pak přišel ten zatracený testament.

Táta napsal, že byt v Brně odkazuje Petrovi a chalupu na Vysočině mně. Peníze na účtu měl rozdělit notář napůl. Znělo to spravedlivě – až do chvíle, kdy Petr začal tvrdit, že chalupa je bezcenná ruina a byt má mnohem větší hodnotu. „Ty jsi tu nikdy nebyla, já jsem se o všechno staral! Táta mi to slíbil!“ hádal se se mnou u notáře.

Začali jsme si vyčítat věci z minulosti. Petr mi připomínal všechny moje „útěky“ do Prahy, já mu zase jeho neochotu přijmout změny a jeho závislost na tátovi. Najednou jsme nebyli sourozenci, ale dva právníci hádající se o majetek cizího člověka. Každý telefonát končil hádkou nebo tichým mlčením.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni u tátova stolu a prohlížela si staré fotky. Na jedné jsme byli s Petrem malí, stavěli jsme sněhuláka před domem. Vzpomněla jsem si, jak jsme se tehdy smáli a hádali jen o to, kdo bude mít větší mrkev na nos. Kde se to všechno pokazilo?

Petr mi pak napsal dlouhou esemesku: „Jestli chceš byt, tak si ho vezmi. Já už nechci nic řešit.“ Ale já nechtěla byt ani chalupu. Chtěla jsem zpátky bratra.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit, proč mě to tak bolí. Říkala mi: „Dědictví často odhalí staré rány v rodině. Není to o penězích.“ Měla pravdu. S Petrem jsme si nikdy neřekli spoustu věcí – o tom, jak jsme každý jinak prožívali máminu smrt, o tom, jak jsme se oba báli zůstat sami.

Jednou jsem sebrala odvahu a zavolala mu: „Péťo, pojďme si promluvit. Ne o bytě nebo chalupě. O nás.“ Dlouho mlčel, pak řekl: „Nevím, jestli to ještě jde.“

Sešli jsme se v kavárně u Svoboďáku. Seděli jsme naproti sobě jako dva cizinci. Začali jsme mluvit o dětství, o tátovi, o tom, co nám chybí. Petr měl slzy v očích: „Já jsem měl pocit, že jsi mi tátu vzala už dávno…“

Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme spolu mluvili bez výčitek. Nevyřešili jsme všechno – stále je mezi námi spousta bolesti a nedořešených věcí. Ale aspoň jsme si připomněli, že jsme pořád rodina.

Dnes sedím v chalupě na Vysočině a přemýšlím nad tím vším. Je rodina opravdu něco víc než jen stejné příjmení? Nebo nás spojuje jen minulost a společné vzpomínky? Co myslíte vy?