Tanec mezi stíny: Příběh jedné české svatby

„Tak co, Hanko, zase sama? Kde máš toho svého prince na bílém koni?“ ozvalo se od stolu, kde seděla moje teta Alena s dalšími příbuznými. Jejich smích se rozléhal sálem jako špatně naladěné housle. Sklopila jsem oči do talíře s bramborovým salátem a snažila se nevnímat jejich pohledy. Byla jsem tu sama – zase. Bez partnera, bez podpory, jen s vědomím, že doma na mě čeká můj pětiletý syn Matýsek a hromada nevyžehleného prádla.

Svatba mé sestřenice Lucie byla pro naši rodinu velkou událostí. Všichni se těšili, že se konečně „dobře vdá“ a nebude jako já – rozvedená matka samoživitelka z malého města na Vysočině. Všichni to věděli. Všichni to rádi připomínali. A já? Já jsem se cítila menší než kdy dřív.

„Haničko, pojď si s námi připít! Aspoň se trochu pobavíš, když už tě nikdo nechce,“ volala na mě babička Božena, která nikdy nešetřila upřímností. Zvedla jsem skleničku a přinutila se k úsměvu. „Na zdraví,“ zašeptala jsem a v duchu si přála být kdekoliv jinde.

V tu chvíli se otevřely dveře sálu a dovnitř vstoupil muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Vysoký, tmavovlasý, v černém obleku, s pohledem, který by dokázal rozbít sklo. Všichni ztichli. Něco na něm bylo zvláštního – možná ta jistota v chůzi, možná to, jak ho ostatní hosté nenápadně sledovali.

Zastavil se přímo u mého stolu. „Dobrý večer,“ pronesl hlubokým hlasem a podíval se mi přímo do očí. „Jste Hanka Novotná?“

Přikývla jsem, překvapená jeho zájmem.

Naklonil se ke mně a tiše řekl: „Potřebuju laskavost. Předstírejte, že jste moje žena. Aspoň na chvíli. Prosím.“

Než jsem stačila cokoliv říct, vzal mě za ruku a vedl mě na parket. Hudba právě začala hrát pomalý valčík. Cítila jsem na sobě pohledy celé rodiny – šokované, zvědavé, některé i závistivé.

„Kdo jste?“ zašeptala jsem nervózně.

„Jmenuju se Petr Dvořák,“ odpověděl tiše. „A dneska večer potřebuju vaši pomoc víc než cokoliv jiného.“

Tančili jsme v tichu, jen s hudbou v pozadí a šepoty hostů kolem nás. Cítila jsem jeho dlaň na svých zádech a poprvé po dlouhé době jsem si připadala… chráněná.

„Proč zrovna já?“ zeptala jsem se.

Petr se pousmál: „Protože jste jediná žena v místnosti, která ví, jaké to je být terčem posměchu. A protože vám věřím víc než komukoliv jinému tady.“

V tu chvíli mi hlavou probleskly všechny ty roky samoty, boje o alimenty s bývalým manželem Tomášem, nekonečné hádky s rodiči o výchovu Matýska a neustálý strach z budoucnosti.

Tanec skončil a Petr mě jemně pustil. „Děkuju,“ řekl upřímně. „Teď už to zvládnu sám.“ Otočil se k odchodu, ale já ho chytila za ruku.

„Počkejte! Co se děje? Proč jste chtěl, abych předstírala, že jsme manželé?“

Petr zaváhal. „Někdy je lepší nechat minulost spát,“ odpověděl vyhýbavě.

Ale já jsem byla zvyklá ptát se dál – život mě naučil nevzdávat se po prvním odmítnutí.

„Můžete mi věřit,“ řekla jsem tiše. „Já už stejně nemám co ztratit.“

Petr se na mě dlouze zadíval a pak mě pozval ven na čerstvý vzduch. Sedli jsme si na lavičku před kulturákem, kde svatba probíhala.

„Jsem… řekněme… člověk s komplikovanou minulostí,“ začal opatrně. „Dneska večer tu byl někdo, kdo mě chtěl vidět padnout na kolena. Kdyby si mysleli, že mám slabinu – třeba ženu – mohli by toho využít proti mně. Ale když viděli nás dva spolu… zmátlo je to.“

Zamrazilo mě v zádech. „Vy jste… mafián?“

Petr se smutně usmál: „Ne tak docela. Ale mám dluhy z minulosti a lidi, kteří mi je rádi připomínají.“

Seděli jsme tam dlouho do noci a povídali si o životě – o tom, jak těžké je začít znovu, když vás všichni soudí podle chyb z minulosti; o tom, jaké to je být sám v davu lidí; o tom, jak moc bolí ztratit důvěru v sebe sama.

Když jsem se vracela zpátky do sálu, všichni už věděli o našem „tanci“. Teta Alena mě zastavila ve dveřích: „Tak co, Hanko? Už sis konečně někoho našla? Nebo je to zase jen nějaká tvoje fantazie?“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila stud ani strach.

„Možná je čas začít žít podle sebe,“ odpověděla jsem klidně.

Doma mě čekal Matýsek s babičkou. Když jsem ho uložila do postele, pohladil mě po tváři: „Mami, budeš šťastná?“

Polkla jsem slzy a usmála se: „Budu se snažit, broučku.“

Ten večer mi Petr napsal zprávu: „Děkuju za odvahu být chvíli někým jiným. Možná bychom to mohli zkusit i ve skutečnosti…“

Seděla jsem u okna a dívala se do tmy nad Vysočinou. Přemýšlela jsem o tom všem – o posměchu rodiny, o strachu z budoucnosti i o tom zvláštním muži s temnou minulostí.

Možná je čas přestat utíkat před tím, co si o nás myslí ostatní. Možná je čas začít žít pro sebe.

Co myslíte vy? Má člověk právo na nový začátek i po všech těch pádech? Dokáže česká vesnice odpustit a přijmout někoho jiného?