„Ta žena vypadá přesně jako tvoje zmizelá matka,“ řekla moje snoubenka. A já ztuhl na místě.

„Podívej, Tomáši, ta žena… vypadá přesně jako tvoje máma!“ Jana mě prudce zatahala za rukáv, až jsem málem upustil kelímek s kávou. Stáli jsme na rohu Karlova náměstí, kolem proudily davy lidí a mezi nimi seděla na lavičce žena, která vypadala, jako by patřila do jiného světa. Vlasy měla šedivé, tvář zbrázděnou vráskami, ale v očích… v očích byl ten samý smutek, který jsem si pamatoval z dětství.

„To je nesmysl,“ vydechl jsem, ale srdce mi bušilo jako splašené. Moje máma, Marie Novotná, zmizela, když mi bylo osm. Jednoho rána prostě nebyla doma. Táta mi řekl, že odešla, protože už to s námi nevydržela, ale já tomu nikdy nevěřil. Celé dětství jsem prožil s pocitem, že jsem něco udělal špatně, že jsem ji odehnal. Každý den jsem se ptal sám sebe, kde je, jestli žije, jestli na mě myslí.

Jana mě táhla blíž. „Tomáši, podívej se na ni pořádně! Vždyť má úplně stejný nos jako ty. A ty oči…“

Zastavil jsem se před tou ženou. Byla zabalená do starého kabátu, na klíně měla igelitku s nějakými věcmi. Když jsem se k ní sklonil, zvedla ke mně pohled. „Přejete si něco, pane?“ zeptala se tichým, unaveným hlasem. Ten hlas… byl to hlas, který mě kdysi uspával pohádkami.

„Promiňte, ale… jak se jmenujete?“ vykoktal jsem.

Zaváhala. „Lidi mi říkají Maruška.“

Zamrazilo mě. „Maruška… Novotná?“

Ztuhla. Její ruce se roztřásly. „To jméno jsem neslyšela… třicet let.“

Jana mě chytila za ruku. „Tomáši, to je ona. To je tvoje máma.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Všechno, co jsem si o sobě myslel, všechno, co jsem si o ní představoval, se rozpadlo jako domeček z karet. „Proč jste odešla?“ zašeptal jsem. „Proč jste nás nechala?“

Žena přede mnou začala plakat. Slzy jí stékaly po tvářích, ruce si tiskla k obličeji. „Já… nemohla jsem jinak. Tvůj otec… byl zlý člověk. Bil mě, vyhrožoval mi, že ti ublíží, když nebudu poslouchat. Jednou v noci jsem utekla, chtěla jsem pro tebe přijít, ale on mi to nedovolil. Pak už jsem neměla sílu vrátit se. Žila jsem na ulici, protože jsem neměla kam jít. Každý den jsem na tebe myslela, Tomáši. Každý den.“

V hlavě mi vířily vzpomínky. Táta byl přísný, často křičel, ale nikdy jsem si nepřipustil, že by mohl být násilník. Vždycky říkal, že máma byla slabá, že odešla, protože byla sobecká. „Proč jste mi nikdy nenapsala? Proč jste mě nenechala aspoň vědět, že žijete?“

„Bála jsem se. Tvůj otec mi vyhrožoval, že tě už nikdy neuvidím, když se ozvu. Pak jsem ztratila odvahu. A nakonec jsem si myslela, že bys mě nenáviděl.“

Stál jsem tam, neschopen slova. Jana mě objala kolem ramen. „Musíš jí odpustit, Tomáši. Celý život jsi hledal odpovědi. Teď je máš.“

Sedli jsme si vedle ní na lavičku. Lidé kolem nás chodili, nikdo si nás nevšímal. Všechno, co jsem si o své rodině myslel, bylo najednou jinak. Máma nebyla ta, která mě opustila. Byla obětí. A já… já byl celý život obětí lží.

„Pojďte s námi domů,“ řekl jsem. „Nemůžete tu zůstat.“

Zavrtěla hlavou. „Nechci vám být na obtíž. Jsem zvyklá žít sama.“

„Ne, mami. Už nikdy nebudeš sama.“

Vzali jsme ji k nám domů. Jana jí připravila koupel, dala jí čisté oblečení. Seděli jsme spolu u stolu, poprvé po třiceti letech. Mluvili jsme dlouho do noci. Máma mi vyprávěla o svém životě na ulici, o lidech, které potkala, o tom, jak každý den doufala, že mě ještě někdy uvidí. Já jí vyprávěl o svém dětství, o tom, jak jsem se snažil být silný, jak jsem se bál, že jsem ji ztratil navždy.

Druhý den jsem šel na policii. Chtěl jsem, aby se prošetřilo, co se stalo. Otec už byl několik let mrtvý, ale potřeboval jsem znát pravdu. Policisté byli překvapení, když jsem jim řekl, že jsem našel svou matku po třiceti letech. Slíbili, že případ znovu otevřou.

Začali jsme spolu chodit na terapie. Bylo to těžké, ale pomáhalo nám to. Máma se pomalu učila znovu žít v normálním světě. Já jsem se učil odpouštět. Jana byla celou dobu se mnou, podporovala mě, i když to pro ni nebylo jednoduché. Někdy jsme se hádali, protože jsem byl plný vzteku a smutku, ale vždycky jsme si nakonec všechno vyříkali.

Jednou večer jsme seděli s mámou na balkoně a dívali se na Prahu. „Víš, Tomáši,“ řekla tiše, „každý den jsem si přála, abych tě mohla obejmout. Ale bála jsem se, že už mě nebudeš chtít.“

Objal jsem ji. „Mami, já tě nikdy nepřestal chtít. Nikdy.“

Dnes už je všechno jinak. Máma s námi bydlí, pomalu se zotavuje. Já jsem se naučil, že pravda může bolet, ale je lepší než žít v nevědomosti. Jana a já plánujeme svatbu a máma mi půjde za svědka.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kolik dalších rodin žije v podobné lži? Kolik dětí vyrůstá s pocitem viny, který jim nepatří? A kolik žen jako moje máma stále čeká, až je někdo najde a dá jim druhou šanci? Co byste udělali vy na mém místě?