Stará studna a tajemství, které mělo zůstat skryté

„Marie, proč to děláš? Proč ještě žiješ?“ šeptala jsem si sama pro sebe, když jsem v chladném ránu stála před opuštěným statkem na kraji vesnice. Vítr mi cuchal šedivé vlasy a ruce se mi třásly nejen zimou, ale i únavou. Bylo mi třiašedesát a měla jsem pocit, že už nemám pro koho žít. Můj muž, František, zemřel před dvěma lety na infarkt. Dům jsme museli prodat kvůli dluhům, které po sobě zanechal, a moji tři synové se rozprchli po republice – každý za svým štěstím, ale žádný z nich neměl dost sil nebo vůle pomoci vlastní matce.

Přijala jsem práci uklízet starou studnu na statku u Hradce Králové. Majitelka, paní Věra Černá, byla tvrdá žena s ostrým hlasem a ještě ostřejším pohledem. „Nikdo tam nechodí,“ řekla mi rázně, když mi ukazovala cestu ke studni. „Je to tam nebezpečné. Ale když to zvládneš, dobře ti zaplatím.“

Sestoupila jsem po rozvrzaných schodech do sklepa a otevřela těžké dveře vedoucí ke studni. Vlhkost mě udeřila do tváře a v nose mě zaštípal pach zatuchliny. Vzpomněla jsem si na dětství v malé vesnici u Litomyšle, kde jsme s bratrem chodili pro vodu ke studni a smáli se, když nám voda cákala na bosé nohy. Teď jsem byla sama a smích byl dávno pryč.

Když jsem odhrnula staré prkno zakrývající otvor studny, spatřila jsem něco zvláštního – dřevěný žebřík vedoucí dolů do tmy. Nikdo mi neřekl, že tam něco takového je. Srdce mi bušilo až v krku. Chvíli jsem váhala, ale zvědavost byla silnější než strach. Pomalu jsem sestupovala po žebříku dolů. Každý krok vrzal a ozýval se dutě do prázdna.

Dole byla tma jako v pytli. Sáhla jsem po baterce, kterou jsem si přinesla, a paprsek světla mi odhalil úzkou chodbu vytesanou ve skále. Nikdy bych nevěřila, že pod starou studnou může být něco takového. Srdce mi bušilo jako splašené. Udělala jsem pár kroků vpřed a najednou jsem zaslechla tlumený zvuk – jako by někdo plakal.

„Haló? Je tu někdo?“ zavolala jsem nejistě. Odpovědí mi bylo jen echo mého hlasu.

V rohu chodby ležela stará truhla. Opatrně jsem ji otevřela a uvnitř našla zažloutlé dopisy svázané stužkou a malý medailon s vyrytými iniciály „A.Č.“. Dopisy byly psané krásným rukopisem a adresované „moji milované Anežce“. S třesoucíma se rukama jsem začala číst.

Byly to milostné dopisy z roku 1942 – psal je mladý muž jménem Antonín Černý své milé Anežce Novotné. S každým dalším řádkem mi bylo jasnější, že jde o zakázanou lásku – Antonín byl synem statkáře a Anežka byla služka na statku. Dopisy byly plné bolesti, touhy i strachu z odhalení.

Najednou mi došlo, že Anežka je moje babička. Vždycky o své minulosti mlčela a nikdy nechtěla mluvit o tom, proč musela odejít z rodné vesnice. Teď jsem držela v rukou důkaz jejího tajemství.

Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Vlhké stěny chodby jako by šeptaly příběhy dávno zapomenutých lidí. Najednou mě přepadl pocit viny – měla jsem tohle vůbec najít? Nebylo lepší nechat minulost spát?

Když jsem vyšla zpět na denní světlo, paní Černá už na mě čekala. „Našla jste něco?“ zeptala se podezřívavě.

„Jen staré harampádí,“ zalhala jsem rychle a schovala dopisy do kapsy kabátu.

Celý večer jsem seděla v malé podnájemní garsonce na sídlišti v Hradci Králové a četla jeden dopis za druhým. Slzy mi tekly po tváři – nejen kvůli osudu mé babičky, ale i kvůli vlastní samotě. Uvědomila jsem si, že i já mám tajemství, která bych nejradši pohřbila hluboko pod zem.

Druhý den ráno mi zazvonil telefon. Byl to můj nejstarší syn Petr. „Mami, slyšel jsem, že jsi zase přijala nějakou podivnou práci… Nemůžeš už prostě odpočívat?“ jeho hlas zněl podrážděně.

„Petře, kdybys věděl…“ začala jsem, ale on mě přerušil: „Já nemám čas na tvoje historky! Mám vlastní problémy.“

Zavěsila jsem a cítila se ještě osamělejší než předtím.

O pár dní později jsem se rozhodla navštívit hřbitov ve vesnici, kde babička žila. Položila jsem medailon na její hrob a šeptla: „Odpusť mi, babi. Možná jsi měla pravdu – některé věci je lepší nechat pohřbené.“

Cestou zpět do Hradce Králové mě napadlo: Co kdybych ty dopisy ukázala rodině? Co kdyby pravda o babiččině lásce změnila náš pohled na minulost? Nebo by nás to jen víc rozdělilo?

Doma jsem seděla u okna a dívala se na šedivé paneláky zalité podzimním deštěm. V hlavě mi zněla slova z posledního dopisu: „Láska je někdy těžší než smrt.“

A tak tu sedím a ptám se sama sebe: Má vůbec smysl otevírat staré rány? Nebo je lepší nechat některá tajemství navždy pohřbená ve tmě studny?

Co byste udělali vy na mém místě? Má pravda cenu i za cenu bolesti?