Sousedka si myslí, že budu vždycky krmit její dítě: Jak jí říct, že už toho mám dost?

„Mami, proč zase musím jíst u tebe?“ ozvalo se z chodby, sotva jsem otevřela dveře. Malý Tomášek stál v bundě, batoh na zádech, a tvářil se otráveně. Za ním už se vynořila Jana, jeho máma, s věčně rozcuchanými vlasy a mobilním telefonem přilepeným k uchu. „Lucko, prosím tě, můžeš ho dneska zase nakrmit? Mám poradu a nestíhám. Díky, jsi zlato!“ Ani nečekala na odpověď a už mizela ve výtahu.

Zůstala jsem stát ve dveřích s Tomáškem a pocitem, že jsem zase spadla do pasti vlastní ochoty. V kuchyni jsem rychle ohřála polévku a snažila se nemyslet na to, kolikrát už se tahle situace opakovala. Když jsem před dvěma lety přišla do tohohle paneláku na Jižním Městě, byla jsem ráda za každou známou tvář. Jana byla první, kdo mě pozval na kafe. Tehdy mi připadala jako anděl – rozvedená máma, která všechno zvládá s úsměvem. Jenže teď mám pocit, že jsem pro ni spíš služka než kamarádka.

„Tomášku, chceš chleba nebo těstoviny?“ ptám se unaveně. „Těstoviny,“ zabručí a sedne si ke stolu. Dívám se na něj a přemýšlím, kde se to zvrtlo. Sama mám dvě děti – Aničku a Filipa – a práce z domova mi dává zabrat. Ale Jana jako by zapomněla, že mám taky svůj život.

Když Tomášek odejde, sednu si ke stolu a hlava mi padne do dlaní. Vzpomínám na všechny ty dny, kdy jsem Janu zachraňovala – když nestíhala školku, když byla nemocná, když jí exmanžel zapomněl poslat alimenty. Vždycky jsem tu byla. Ale teď už nemůžu.

Večer sedíme s dětmi u večeře a Filip se mě ptá: „Mami, proč je Tomášek pořád u nás? Nemá rád doma?“ Anička přitakává: „A proč mu dáváme naše jídlo?“ Cítím bodnutí viny i vzteku zároveň. „Tomášek to má doma složitější,“ snažím se vysvětlit. Ale v duchu vím, že tohle už není normální.

Další den ráno potkávám Janu u popelnic. „Lucko, jsi fakt poklad. Bez tebe bych to nezvládla,“ říká a usmívá se na mě tím svým unaveným úsměvem. „Jani, můžeme si večer promluvit?“ vyhrknu dřív, než si to rozmyslím. Přikývne a já cítím úlevu i strach.

Celý den přemýšlím, co jí řeknu. V hlavě mi běží všechny možné scénáře – co když se urazí? Co když mě začne pomlouvat po baráku? Co když Tomášek bude trpět? Ale pak si vzpomenu na Filipa a Aničku a vím, že musím myslet i na ně.

Večer sedíme u mě v kuchyni. Jana si nervózně míchá kafe. „Jani,“ začnu opatrně, „poslední dobou mám pocit, že toho je na mě moc. Ráda ti pomůžu občas, ale nemůžu být pořád k dispozici.“

Jana ztuhne. „Já vím, že toho máš hodně… Ale já fakt nemám nikoho jiného,“ zašeptá. V očích má slzy a já cítím výčitky svědomí. „Já vím,“ říkám tiše. „Ale moje děti mě taky potřebují. A já už prostě nemůžu být pořád ta záchrana.“

Chvíli je ticho. Pak Jana vstane a beze slova odejde. Dívám se za ní a srdce mi buší až v krku.

Další dny jsou zvláštní. Jana mě ignoruje na chodbě, Tomášek už ke mně nechodí. Děti jsou spokojenější, ale já mám pocit prázdna i úlevy zároveň.

Jednou večer mi někdo zaklepe na dveře. Otevřu – je to Jana. Má zarudlé oči a v ruce krabičku s bábovkou. „Promiň,“ řekne tiše. „Byla jsem nespravedlivá. Děkuju za všechno.“

Objímáme se a já vím, že jsme obě něco pochopily – že hranice jsou důležité i mezi přáteli.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct druhému NE? A kolik toho musí člověk vydržet, než si dovolí myslet i na sebe?