Sníh, krev a ticho: Příběh jedné noci na Florenci

„Prosím… prosím, už to nevydržím…“ šeptala jsem do tmy, zatímco mi ledový vítr bičoval tvář. Byla půlnoc a sníh padal v hustých závějích na opuštěné nádraží Florenc. Každý nádech bolel, jako by mi někdo do plic sypal střepy. Ležela jsem schoulená pod rozbitou lampou, která už dávno nesvítila, a svírala břicho, kde se ozývaly první kontrakce.

„Jitko! Jitko, slyšíš mě?“ ozvalo se z dálky. To byla Jana, jediná kamarádka, která mi zůstala. Přiběhla ke mně, její tvář byla bílá strachem. „Musíme do nemocnice!“

Zasmála jsem se hořce. „A jak? Mám snad taxík v kapse? Nebo tramvajenku?“

Jana se rozhlédla kolem. „Zkusím někoho zastavit…“

Ale kdo by zastavil dvě špinavé holky v noci na Florenci? Lidi nás míjeli, někteří si odplivli, jiní jen zrychlili krok. Všichni věděli, že jsme bezdomovkyně. Všichni věděli, že jsme problém.

Další kontrakce mě zlomila. Křičela jsem do noci, ale sníh můj křik tlumil. V tu chvíli jsem si vzpomněla na mámu. Jak mě vyhodila z domu, když zjistila, že jsem těhotná s klukem z ulice. „Hanba! Hanba pro celou rodinu!“ křičela tehdy. Táta jen mlčel a díval se stranou.

„Jitko! Drž se! Dýchej!“ Jana mi tiskla ruku.

Najednou se ozval rachot motorů. Z temnoty pod viaduktem vyjelo deset motorek. Motorkáři v černých bundách, helmy s lebkami. Zastavili přímo u nás.

„Co se tu děje?“ zahřměl jeden z nich. Sundal helmu – byl to starší chlap s jizvou přes tvář.

Jana se postavila mezi mě a jezdce. „Potřebujeme pomoct! Ona rodí!“

Chvíli bylo ticho. Pak ten s jizvou kývl na ostatní. „Vemte ji na motorku. Jedeme do nemocnice.“

„To nemyslíte vážně…“ zašeptala jsem.

Ale už mě zvedali ze země – cizí ruce, silné a teplé. Někdo mě přikryl koženou bundou. Motorka pod mým tělem vibrovala jako srdce. Jeli jsme tmou, sníh mi bodal do tváře, ale poprvé za dlouhé měsíce jsem cítila naději.

V nemocnici všechno splývalo v mlze bolesti a světel. Slyšela jsem křik doktorů: „Rychle! Je podchlazená! Dítě je v ohrožení!“

Pak už jen ticho.

Probudila jsem se na nemocničním lůžku. Vedle mě seděla Jana a držela mě za ruku.

„Dítě?“ zašeptala jsem.

Jana se usmála skrz slzy. „Holčička. Žije.“

Zavřela jsem oči a poprvé po dlouhé době plakala štěstím.

Ale štěstí netrvá dlouho. Druhý den přišla sociální pracovnice – paní Novotná, přísná žena s brýlemi na řetízku.

„Slečno Jitko,“ začala úředním tónem, „vaše situace je velmi vážná. Nemáte bydlení ani práci. Vaše dcera bude muset do kojeneckého ústavu.“

„Ne! To nedovolím!“ vykřikla jsem.

Ale ona jen pokrčila rameny: „Je to pro její dobro.“

Jana bojovala za mě: „Můžu ji vzít k sobě! Najdeme práci, najdeme byt!“

Paní Novotná zavrtěla hlavou: „Musíte splnit podmínky zákona.“

A tak mi dceru odnesli. Její jméno bylo Klárka – pojmenovala jsem ji po babičce, která mě kdysi učila plést ponožky u kamen v malém bytě na Žižkově.

Zůstala jsem sama v nemocničním pokoji. Jana mi nosila jídlo a povzbuzovala mě: „Nevzdávej to! Najdeme cestu!“

Ale já byla zlomená. Každý den jsem chodila před ústav a dívala se na okna, kde možná spala moje dcera.

Jednoho dne mě zastavil ten motorkář s jizvou – říkal si Karel.

„Jak je?“ zeptal se tiše.

„Vzali mi ji,“ odpověděla jsem zlomeně.

Karel si sedl vedle mě na lavičku. „Víš… já taky přišel o rodinu. Kvůli chybám z mládí. Ale člověk musí bojovat.“

Podal mi vizitku: „Přijď na klubovnu. Pomůžeme ti najít práci.“

Byla jsem zoufalá, ale šla jsem tam. Klubovna byla stará garáž na okraji Prahy – voněla benzínem a kávou. Motorkáři mi dali práci v dílně – čistila jsem nářadí, vařila kafe.

Začala jsem šetřit každou korunu. Jana mi pomohla najít malý podnájem – pokojík v Nuslích s oknem do dvora.

Trvalo to půl roku, než mi sociálka dovolila vidět Klárku. Poprvé jsem ji držela v náručí v bílé místnosti plné hraček.

„Mami?“ zašeptala malá holčička.

Rozplakala jsem se štěstím i bolestí zároveň.

Další měsíce byly boj – dokazovala jsem úřadům, že mám práci i bydlení. Každý den strachu, že to nestačí.

Jednou večer mi volala máma: „Jitko… můžu tě vidět?“

Setkaly jsme se v kavárně na I.P.Pavlova. Máma zestárla – měla vrásky kolem očí a ruce se jí třásly.

„Odpusť mi,“ řekla tiše. „Udělala jsem chybu.“

Objaly jsme se a já cítila, že možná ještě není všechno ztraceno.

Po roce mi úřady Klárku vrátily domů.

Dnes sedím u okna v našem malém bytě a dívám se na Prahu zalitou světly aut a tramvají. Klárka spí vedle mě a já slyším její klidný dech.

Někdy přemýšlím: Proč musí být cesta zpátky tak těžká? Kolik žen jako já dnes večer mrzne někde venku? A proč je pro společnost jednodušší nás odepsat než nám podat ruku?