Slunečné časy: Jak se rozpadla naše rodina před očima národa

„Proč jsi mi to neřekla dřív, Kláro?“ křičela na mě maminka přes kuchyňský stůl, zatímco jsem v ruce svírala dopis od produkce. „Protože byste mě nikdy nenechali jít na konkurz!“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Bylo mi tehdy čtrnáct a právě jsem dostala roli v novém seriálu České televize – ‚Slunečné časy‘.

Ten den změnil všechno. Z obyčejné holky z Kladna jsem se přes noc stala Klára Novotná, hvězda, kterou poznávali lidé v tramvaji i na poště. První natáčecí den byl jako sen – kolem mě pobíhali maskéři, režisérka paní Dvořáková mi šeptala do ucha pokyny a herecký kolega Tomáš Svoboda, tehdy už zkušený herec, mě uklidňoval: „Neboj, Klárko, to zvládneš. Všichni jsme tu poprvé.“

Seriál měl obrovský úspěch. Lidé nám psali dopisy, posílali dárky, děti mě zastavovaly na ulici. Ale s každou další sérií jsem cítila, jak se něco ve mně láme. Táta mi vyčítal, že už nejsem doma, že jsem pyšná. Máma se mě snažila chránit před bulvárem, ale sama četla každou pomluvu a pak mi je vyčítala. „Proč jsi byla s tím Petrem na diskotéce? Co když tě někdo vyfotil?“ ptala se mě jednou v noci, když jsem se vracela z natáčení.

Petr byl můj první opravdový přítel. Taky herec ze seriálu. Všichni nám fandili, ale za kamerou jsme byli jen dvě ztracené duše, co hledaly trochu normálnosti v nenormálním světě. Jednou jsme spolu seděli na střeše studia Barrandov a dívali se na Prahu. „Víš, že bych dal všechno za to, abych mohl být zase obyčejný kluk?“ řekl mi tiše. Já jen přikývla.

Po páté sérii začalo být všechno těžší. Scénáře byly slabší, diváci kritičtější a my unavenější. Začala jsem brát prášky na spaní, abych vůbec usnula. Ráno jsem pila kafe za kafem a večer zapíjela únavu vínem. Nikdo si ničeho nevšiml – nebo možná nechtěl všimnout.

Jednoho dne přišel do šatny producent a oznámil nám, že seriál končí. „Děkujeme vám všem za deset krásných let,“ řekl a já měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Co teď budu dělat? Kdo vlastně jsem bez Kláry Novotné?

Po poslední klapce jsme se objímali a slibovali si, že zůstaneme v kontaktu. Ale už druhý měsíc po konci natáčení mi nikdo nevolal. Petr odjel do Brna za novou prací, Tomáš začal hrát v Národním divadle a já… já zůstala sama v našem malém bytě na Vinohradech.

Začala jsem chodit na konkurzy, ale nikde mě nechtěli. „Jste moc spojená s jednou rolí,“ říkali mi režiséři. Bulvár psal o mém údajném rozchodu s Petrem a o tom, jak jsem přibrala. Máma mi volala každý den: „Kláro, musíš se dát dohromady! Lidi tě mají rádi!“ Ale já už nevěděla, kdo vlastně jsem.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na staré díly ‚Slunečných časů‘. Viděla jsem tam sebe – mladou, šťastnou holku s jiskrou v očích. Rozbrečela jsem se. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle – první polibek před kamerou, hádky s režisérem, smích s kolegy v maskérně… A najednou mi došlo, že jsem nikdy neměla čas být jen sama sebou.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla pravdu – o tom, jak moc mě sláva zničila, jak moc mi chybí obyčejný život. „Kláro, musíte si odpustit,“ řekla mi jednou doktorka Štěpánková. „Tohle nebyla vaše vina.“

Trvalo to roky, ale pomalu jsem začala nacházet samu sebe. Začala jsem psát scénáře pro dětské divadlo a učit drama na základní škole v Hostivaři. Děti mě neznaly jako televizní hvězdu – pro ně jsem byla jen paní učitelka Klára.

Občas mě někdo pozná v tramvaji nebo na ulici a zeptá se: „To jste vy z ‚Slunečných časů‘?“ Usměju se a přikývnu. Ale už necítím bolest ani stud.

Dnes už vím, že sláva je jen iluze. To nejcennější je rodina a opravdoví přátelé – ti, co vás mají rádi i bez kamer a světel reflektorů.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Nebylo by lepší být jen obyčejná Klára z Kladna? Co myslíte vy?