„S mámou pod jednou střechou? Nikdy víc!“

„Petro, já už to takhle dál nezvládnu!“ křičí Martin z obýváku, zatímco máma bouchá dveřmi a uraženě odchází do svého pokoje. Vzduch je hustý, napětí by se dalo krájet. Dívám se na naši dceru Aničku, která sedí u stolu s hlavou v dlaních a předstírá, že si píše úkoly. Vím, že to není pravda. Slyší každé slovo, každý výkřik. Stejně jako já kdysi.

Když mi bylo deset, žili jsme s mámou a babičkou v dvoupokojovém bytě na Jižním Městě. Táta odešel, když jsem byla malá, a máma se nikdy nesmířila s tím, že zůstala sama. Byla přísná, náladová a často mi dávala za vinu, že její život není takový, jaký si vysnila. Pamatuju si ty dlouhé večery, kdy jsem seděla na posteli a poslouchala hádky z kuchyně. Slzy jsem polykala potichu, aby mě neslyšela.

Teď je mi třicet sedm a mám vlastní rodinu. Myslela jsem si, že jsem se z toho všeho vymanila. Jenže život má zvláštní smysl pro ironii. Před měsícem mi máma zavolala: „Petro, musím se k vám nastěhovat. Majitel prodává byt a já nemám kam jít.“ V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Martin byl proti od začátku. „Víš, jaká je tvoje máma. Vždycky všechno rozvrátí,“ říkal mi večer v posteli. „Ale je to moje máma,“ odpovídala jsem zoufale.

První týden byl ještě snesitelný. Máma byla tichá, snažila se být nenápadná. Ale pak začala kritizovat všechno – jak vařím, jak vychovávám Aničku, jak Martin tráví moc času v práci. „Za mých časů bys už dávno měla druhé dítě,“ prohlásila jednou u večeře a já cítila, jak mi rudne obličej. Martin se jen ušklíbl a odešel do ložnice.

Jednoho večera jsem přišla domů pozdě z práce. Máma seděla u stolu s Aničkou a vyčítala jí špatnou známku z matematiky. „Jsi stejná jako tvoje matka – pořád s hlavou v oblacích,“ slyšela jsem ji říkat. V tu chvíli jsem to nevydržela: „Mami, dost! Takhle s Aničkou mluvit nebudeš!“ Máma se na mě podívala s tím svým známým pohledem – směs uraženosti a pohrdání. „Ty mě budeš poučovat? Kdybys mě poslouchala víc, nemusela bys teď řešit takové problémy.“

Martin už to nevydržel a začal křičet: „Paní Nováková, tohle je náš dům! Tady platí naše pravidla!“ Máma vstala od stolu a odešla do svého pokoje. Dveře bouchly tak silně, až se Anička rozplakala.

Sedla jsem si k ní a objala ji. „Neboj se, všechno bude dobré,“ šeptala jsem jí do vlasů, ale sama jsem tomu nevěřila.

Další dny byly ještě horší. Máma začala Martinovi vyčítat jeho práci: „Kdybys byl víc doma, možná by Petra nebyla tak unavená.“ Martin mi pak večer řekl: „Buď půjde tvoje máma pryč, nebo půjdu já.“

Nevěděla jsem, co dělat. Máma neměla kam jít – její sestra ji odmítla vzít k sobě, protože prý „už jednou rozvrátila jejich rodinu“. Sociální bydlení je v Praze nedostupné a máma nemá peníze na podnájem.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Aničku plakat v koupelně. „Mami, proč je babička pořád tak zlá?“ ptala se mě mezi vzlyky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že opakuju chyby své matky – místo abych chránila svou dceru před toxickým prostředím, nechávám ji v tom vyrůstat stejně jako kdysi mě nechala máma.

Večer jsem si sedla s mámou ke stolu. „Mami, takhle to dál nejde. Ničíš naši rodinu.“ Máma se rozplakala – poprvé za celý měsíc. „Já už nikoho nemám,“ šeptala. „Ale mami, já taky nechci přijít o svou rodinu kvůli tobě.“

Nakonec jsme našli kompromis – máma se přestěhovala do malého podnájmu na okraji Prahy, pomohli jsme jí s prvními nájmy a zařizováním. Není to ideální řešení, ale aspoň máme doma zase klid.

Někdy večer přemýšlím: Je možné přerušit ten začarovaný kruh rodinných konfliktů? Nebo jsme odsouzeni opakovat chyby svých rodičů stále dokola? Co byste udělali vy na mém místě?