Řekla jsem paní Marii, že už nemůžu být její holka pro všechno: Pravda, kterou jsem příliš dlouho skrývala
„Jano, prosím tě, mohla bys mi ještě dojít pro léky? A když už budeš venku, koupila bys mi i ty třešně, co jsem ti včera říkala?“ Její hlas byl slabý, ale v něm byla ta známá neústupnost. Stála jsem ve dveřích jejího bytu, mokrá od deště, s taškou plnou nákupu pro vlastní rodinu a s hlavou plnou výčitek.
„Paní Marie, já už dneska opravdu nemůžu. Musím domů, děti mají úkoly a Honza je zase v práci do noci.“ Snažila jsem se znít mile, ale v hlase mi zněla únava a možná i zloba.
Zamračila se. „To je dobrý, já to nějak zvládnu. Jako vždycky.“
Zavřela jsem za sebou dveře a v chodbě paneláku se mi rozklepala kolena. Kolikrát už jsem tohle slyšela? Kolikrát jsem běžela pro její léky, vařila jí polévku, když byla nemocná, nebo jí pomáhala s úřady? A kolikrát jsem pak doma slyšela od Honzy: „Zase jsi tam byla? Vždyť má dceru!“
Lenka, její dcera. Ta přijížděla z Prahy jednou za měsíc, někdy ani to ne. Vždycky přivezla drahou bonboniéru a tvářila se, jak je skvělá dcera. Ale když šlo o to, kdo paní Marii pomůže do sprchy nebo jí vymění žárovku, byla jsem to já. Já – sousedka z vedlejšího bytu, matka dvou dětí, která se snažila být všude a pro všechny.
Doma mě čekal chaos. Klára brečela nad matematikou, Adam měl hlad a Honza mi jen kývl na pozdrav mezi dveřmi. „Máš něco k večeři?“ zeptal se bez zájmu.
„Jo, polívku od paní Marie,“ ušklíbla jsem se hořce.
V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely výčitky: Co když paní Marie spadne? Co když si nevezme léky? Ale zároveň jsem cítila vztek – na ni, na Lenku, na Honzu i na sebe. Proč mám pořád pocit, že musím zachraňovat celý svět?
Ráno jsem si všimla vzkazu na dveřích: „Jano, promiň za včerejšek. Potřebovala bych pomoct s praním. Marie.“
Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se: dneska řeknu pravdu.
Zazvonila jsem u ní v poledne. Otevřela mi v županu, vypadala menší než obvykle.
„Marie, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.
„Já vím, že toho máš hodně…“
„Nejde jen o to. Já už prostě nemůžu být pořád tvoje holka pro všechno. Mám rodinu, práci… Jsem unavená. Potřebuješ víc péče, než ti můžu dát.“
Chvíli bylo ticho. Pak se jí zaleskly oči.
„A kdo mi pomůže? Lenka má práci…“
„Lenka je tvoje dcera,“ řekla jsem tiše. „Měla bys jí říct pravdu. Já už to dál nezvládnu.“
Seděla jsem tam s ní ještě dlouho. Plakala. Já taky. Bylo mi jí líto – ale taky sebe.
Ten večer mi Lenka volala. „Jano, co jsi to mámě řekla? Volala mi celá rozhozená!“ Její hlas byl ostrý.
„Řekla jsem jí pravdu. Že už to nezvládám sama.“
„Ale ona tě potřebuje! Já nemůžu jezdit každý týden!“
„Já taky ne! Mám dvě děti a práci! Marie potřebuje pomoc – možná pečovatelskou službu nebo domov důchodců. Ale já už nemůžu být její rodina místo tebe.“
Zavěsila mi.
Dny plynuly a já cítila směs úlevy a viny. Paní Marie byla smutná, ale začala si zvykat na novou pečovatelku z města. Lenka přijela častěji – možná z povinnosti, možná ze studu.
Doma se atmosféra zlepšila. Děti měly mámu víc pro sebe a Honza přestal brblat. Ale někdy večer mě přepadl strach: Nezklamala jsem ji? Nebyla jsem moc tvrdá?
Jednou mě paní Marie zastavila na chodbě.
„Jano… děkuju ti za všechno. A promiň.“
Objaly jsme se a já věděla, že to bylo správné rozhodnutí – i když bolelo.
Někdy si říkám: Proč mají ženy pořád pocit, že musí být všude a pro všechny? Kde je ta hranice mezi pomocí a vyhořením? Co byste udělali vy na mém místě?