„Prodej dům a zachraň bratra“ – příběh o rodinných dluzích, zradě a boji o vlastní život

„Tak to prostě udělej, Jano! Prodej ten dům a pomoz bratrovi! Co je na tom tak těžkého?“ křičela na mě máma do telefonu, zatímco jsem stála u okna a dívala se na šedé paneláky v Holešovicích. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, ale v mém srdci zuřila bouře mnohem větší.

„Mami, to je můj domov! Jediná věc, kterou mám. Proč bych měla přijít o všechno kvůli Petrovi? Vždyť jsi mi nikdy nepomohla, když jsem byla na dně já!“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem. Vzpomněla jsem si na ty roky, kdy jsem sama splácela půjčky po rozvodu, kdy jsem neměla ani na rohlíky a máma mi jen řekla, že si za to můžu sama. A teď, když se Petr zadlužil kvůli hazardu, mám já přijít o střechu nad hlavou?

„Jano, jsi jeho sestra! Rodina si má pomáhat! Nebuď sobec!“ slyšela jsem v telefonu, jak máma vzlyká, ale v jejím hlase byla i výčitka, která mě bodala do srdce. Vždycky jsem byla ta, která všechno zařizovala, která držela rodinu pohromadě, když táta odešel. Petr byl vždycky ten ztracený syn, kterému se všechno odpouštělo. Když rozbil auto, máma prodala zlatý řetízek po babičce. Když přišel o práci, nastěhovala si ho domů. A já? Já jsem byla ta, která musela být silná.

Zavěsila jsem a sedla si na pohovku. V hlavě mi vířily myšlenky. Co když máma přijde o byt, když Petr nezaplatí? Co když se rodina úplně rozpadne? Ale co já? Kdo se postaví za mě? Vždycky jsem byla až ta druhá, ta, která musí ustoupit. Vzpomněla jsem si na dětství, jak jsem si musela šetřit na školní výlety, zatímco Petr dostal nové kolo jen tak. Vždycky jsem byla ta zodpovědná, ta, která se neptá, jen dělá, co se od ní čeká.

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové v kanceláři si povídali o dovolených, ale já jen zírala do monitoru. Když jsem přišla domů, čekal na mě Petr. Seděl na schodech před domem, promočený a zoufalý. „Jani, prosím tě, pomoz mi. Oni mi všechno vezmou. Máma je z toho na prášky. Já už nevím, co mám dělat…“

Dívala jsem se na něj a v očích jsem měla slzy. „Petře, proč jsi mi nikdy neřekl, jak moc jsi v průšvihu? Proč jsi mi lhal, že máš všechno pod kontrolou?“

Sklopil hlavu. „Styděl jsem se. Myslel jsem, že to zvládnu. Ale už to nejde. Prosím tě, Jani, jsi moje poslední šance.“

Cítila jsem, jak se ve mně pere lítost s hněvem. Vždycky jsem byla ta, která zachraňuje. Ale tentokrát jsem cítila, že už nemůžu. „Petře, já nemůžu přijít o dům. Je to jediné, co mám. Když ho prodám, kde budu žít? Kdo mi pomůže, až budu na dně já?“

„Ale já se zabiju, jestli mi nepomůžeš!“ vykřikl najednou a já ztuhla. Věděla jsem, že to není poprvé, co tímhle vyhrožuje. Vždycky, když něco potřeboval, hrál na city. Ale tentokrát jsem byla rozhodnutá. „Petře, potřebuješ pomoc. Ale ne tu, kterou ode mě čekáš. Musíš si to vyřešit sám. Já už nemůžu být tvoje záchranná síť.“

Odešel. Dlouho jsem seděla v tichu a přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Máma mi pak volala znovu. „Jano, jak jsi mohla být tak krutá? Vždyť je to tvůj bratr! Já už tě nechci nikdy vidět!“

Zůstala jsem sama. Přátelé mi říkali, že jsem udělala správně, ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, jestli rodina opravdu znamená, že musím obětovat všechno, i sebe. Petr nakonec skončil v léčebně. Máma se mnou nemluví. Ale já mám svůj domov. A poprvé v životě mám pocit, že jsem se postavila sama za sebe.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Opravdu jsem udělala správně? Nebo jsem jen další sobec, jak mi máma říkala? Co byste udělali vy na mém místě?