Proč pořád miluji nesprávné muže?

„Kláro, už zase brečíš kvůli nějakýmu chlapovi?“ ozvalo se z kuchyně, kde mamka myla nádobí. Její hlas byl ostrý jako nůž, ale v očích měla starost. Seděla jsem na gauči v obýváku, v ruce skleničku vína a na mobilu zprávu od Petra: „Promiň, dneska to zase nevyjde. Mám moc práce.“ Bylo to už potřetí za poslední měsíc. A já? Pořád jsem čekala, doufala a věřila, že tentokrát to bude jiné.

„Mami, já nevím, co dělám špatně,“ vzlykla jsem. „Proč si vždycky najdu někoho, kdo mě nechce?“

Mamka si utřela ruce do utěrky a sedla si vedle mě. „Protože se bojíš být sama. A protože pořád hledáš někoho, kdo tě zachrání. Ale to musíš udělat sama.“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždycky jsem si myslela, že když budu dost milá, dost chápavá, dost trpělivá, někdo mě konečně bude chtít. Ale místo toho jsem byla ta, co čeká na zprávy, co omlouvá cizí chyby a co se bojí říct svůj názor.

Vzpomněla jsem si na Marka z vysoké. Byl vtipný, chytrý a všichni ho měli rádi. Jenže já pro něj byla jen kamarádka na telefonu. Když měl špatný den, volal mi. Když měl dobrý den, byl s někým jiným. A já? Byla jsem ráda za každou minutu jeho pozornosti.

Pak přišel Tomáš. Ten mi aspoň řekl na rovinu, že nechce vztah. Ale já si stejně myslela, že ho přesvědčím. Že když budu lepší než ostatní holky, změní názor. Nezměnil.

A teď Petr. Sympatický ajťák z Karlína, který měl vždycky moc práce na to, aby se mnou šel do kina nebo na procházku po náplavce. Ale když potřeboval pomoct s prezentací nebo vyprat košile, byl jsem první na seznamu.

„Kláro, proč si myslíš, že si nezasloužíš někoho, kdo tě bude mít opravdu rád?“ zeptala se mamka tiše.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná proto, že jsem nikdy neviděla opravdovou lásku doma. Táta odešel, když mi bylo deset. Od té doby jsme byly s mamkou samy. Ona pracovala ve dvou zaměstnáních a já se naučila být nenápadná a hodná holka.

„Možná proto, že nevím, jak vypadá normální vztah,“ řekla jsem nakonec.

Mamka mě objala a chvíli jsme mlčely. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet. V tu chvíli mi došlo, že nejsem jediná, kdo se bojí samoty. Že i mamka má svoje rány a strachy.

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkou hlavou. Kolegové v kanceláři řešili víkendové grilování a já předstírala úsměv. Když jsem si šla pro kafe do kuchyňky, potkala jsem Radka z účtárny.

„Ahoj Kláro, nechceš jít dneska po práci na pivo?“ zeptal se nesměle.

Překvapilo mě to. Radek byl tichý kluk s brýlemi a trochu rozcuchanými vlasy. Nikdy jsem ho nebrala jako potenciálního partnera – nebyl dost cool, neměl auto ani drahé hodinky jako Petr.

„Možná… proč ne,“ odpověděla jsem váhavě.

Celý den jsem přemýšlela, jestli mám jít. Co když to bude trapné? Co když zjistím, že mě vůbec nepřitahuje? Ale pak jsem si vzpomněla na mamčina slova: „Musíš začít od sebe.“

Večer jsme seděli v malé hospůdce na Letné a povídali si o všem možném – o filmech, o cestování i o tom, jak je těžké najít někoho normálního v Praze. Radek byl upřímný a laskavý. Nepředstíral zájem ani se nesnažil být někým jiným.

Když jsme se loučili, cítila jsem zvláštní klid. Nebyla to zamilovanost na první pohled ani motýlci v břiše. Bylo to spíš jako když po dlouhé době konečně vydechnete.

Doma jsem si sedla k oknu a dívala se na noční Prahu. Přemýšlela jsem o všech těch letech, kdy jsem hledala lásku tam, kde nebyla. O všech těch chvílích, kdy jsem radši byla nešťastná s někým než šťastná sama.

Možná je čas přestat hledat dokonalého muže a začít hledat samu sebe. Možná je čas přestat čekat na zprávy od někoho, kdo nemá zájem – a začít psát zprávy sama sobě.

Co myslíte? Proč tolik z nás pořád miluje ty nesprávné? A jak poznáme, že už jsme připravení na někoho správného?