Příliš brzy na vnoučata? Co si to myslíš, Lucie!

„Příliš brzy na vnoučata! Co si to myslíš, Lucie?!“ ozvalo se přes celý sál tak hlasitě, že i číšníkovi upadla sklenička. V tu chvíli jsem měla chuť propadnout se hanbou pod stůl. Všichni hosté se otočili, někteří s pobavením, jiní s neskrývaným soucitem. Stála jsem tam, v bílém pracovním tričku s logem restaurace U Zlatého jelena, a snažila se udržet slzy na uzdě. Moje tchyně, paní Věra Novotná, byla vždycky rázná žena – ale dneska překročila všechny meze.

Celý ten večer měl být oslavou. Můj muž Petr měl čtyřicátiny a jeho rodiče se rozhodli uspořádat velkou rodinnou hostinu právě v restauraci, kde pracuji jako recepční. Byla to pro mě příležitost ukázat jim, že i když nemám vysokou školu jako jejich dcera Jana, dokážu být úspěšná a samostatná. Ale místo toho jsem se stala terčem posměchu a výčitek.

Všechno začalo už u předkrmu. Tchyně si stěžovala na teplotu polévky, pak na to, že je salát moc kyselý. „Lucie, ty tu opravdu pracuješ? To by mě zajímalo, kdo tě tu drží,“ utrousila polohlasem ke svému manželovi Františkovi. Ten jen pokrčil rameny a dál se věnoval svíčkové. Petr se snažil situaci odlehčit: „Mami, Lucie je tady nejlepší recepční. Bez ní by to tu nefungovalo.“

Ale Věra byla ve svém živlu. „No jo, ale kdy už konečně začneš dělat něco pořádného? A co ty děti? Pořád nic? Jana už má dvě a je mladší než ty!“ Její hlas byl čím dál ostřejší a já cítila, jak mi rudnou tváře. Petr mě pod stolem chytil za ruku, ale jeho dlaň byla studená a nervózní.

Když přišel hlavní chod, rozhodla jsem se vzít odvahu do hrsti. „Věro, my s Petrem jsme o tom mluvili. Chtěli bychom dítě…“ Začala jsem opatrně, ale ona mě nenechala domluvit.

„Chtěli byste?! To nestačí chtít! Musíte něco dělat! A ne čekat, až ti bude pětatřicet! To už bude pozdě! Myslíš si snad, že dítě je nějaký módní doplněk?“ Její hlas rezonoval sálem jako zvon. Lidé u vedlejších stolů přestali jíst a napjatě poslouchali.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Všechno, co jsem si představovala – že budeme s Petrem šťastní rodiče, že naše dítě bude mít milující prarodiče – to všechno se rozpadalo pod tíhou jejích slov.

Po večeři jsem utekla na záchod. Slyšela jsem za sebou kroky – byla to Jana. „Hele, Luci, máma je prostě taková. Neber si to. Ale víš… ona má vlastně pravdu. Čím dřív do toho půjdete, tím líp.“

„A co když ještě nejsem připravená?“ vyhrkla jsem zoufale.

Jana pokrčila rameny: „To nikdy nebudeš. Ale aspoň nebudeš muset pořád poslouchat tyhle řeči.“

Vrátila jsem se do sálu s očima červenýma od pláče. Petr seděl u stolu a nervózně míchal kávu. „Promiň,“ zašeptal mi do ucha. „Měl jsem ji zastavit.“

„To není tvoje vina,“ odpověděla jsem tiše a snažila se ignorovat pohledy ostatních.

Večer pokračoval v dusné atmosféře. Tchyně se bavila s ostatními o tom, jak je dnešní mládež líná a nezodpovědná. Já seděla jako přikovaná a přemýšlela, jestli mám vůbec právo rozhodovat o svém životě sama.

Když jsme se konečně rozloučili a vyšli ven do chladné noci, Petr mě objal kolem ramen. „Luci, já tě miluju. Ať už budeme mít děti teď nebo za rok… hlavně že budeme spolu.“

Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Tlak rodiny byl obrovský. Každé Vánoce, každé rodinné setkání – pořád stejné otázky: Kdy už budete mít miminko? Proč ještě ne? Co je s vámi špatně?

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem o tom všem – o svých snech i obavách. Chtěla jsem dítě, ale ne proto, abych splnila něčí očekávání. Chtěla jsem ho proto, že ho budu milovat.

Ráno jsem seděla u okna s hrnkem kávy a dívala se na probouzející se Prahu. Petr přišel zezadu a políbil mě do vlasů.

„Co budeme dělat?“ zeptal se tiše.

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

„Budeme žít podle sebe,“ odpověděla jsem rozhodně.

Ale v hlavě mi pořád zněla slova mé tchyně: Příliš brzy na vnoučata! Co si to myslíš?

A tak se ptám i vás: Máme právo rozhodovat o svém životě sami? Nebo jsme navždy svázaní očekáváním našich rodin?