Přijdeš ke mně, i kdybys nechtěl: Dramatický příběh české rodiny

„Karle, pojď sem, potřebuju s tebou mluvit!“ ozvalo se z kuchyně, kde Lenka právě vařila večeři. Srdce mi poskočilo, protože jsem věděl, že Adéla je zase doma. Poslední dobou jsem se jí vyhýbal, jak jen to šlo. Vždycky, když jsem slyšel její kroky na chodbě, stáhl jsem se do pracovny nebo předstíral, že telefonuji. Ale dneska jsem neměl kam utéct.

„Co je, mami?“ ozvala se Adéla, která se objevila ve dveřích. Vypadala jako vždy – krásná, upravená, s tím svým chladným pohledem, který mě dokázal propálit až na kost. „Karle, mohl bys mi dát nějaké peníze? Potřebuju na nový telefon. Ten starý už je fakt ostuda.“

Lenka se na mě podívala s úsměvem, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. „Víš, že Adéla má teď těžké období. Všichni její spolužáci mají nové mobily, nechci, aby byla za outsidera.“

Přikývl jsem, i když jsem v sobě cítil odpor. V posledních měsících se Adéla změnila. Už to nebyla ta malá holka, kterou jsem kdysi učil jezdit na kole. Byla dospělá, krásná, ale něco v jejím pohledu bylo jiné. Něco, co mě děsilo.

Když jsme zůstali sami v obýváku, Adéla se ke mně naklonila blíž, než bylo běžné. „Děkuju, Karle. Ty jsi vždycky tak štědrý. Mamka má štěstí, že tě má.“ Její ruka se na chvíli dotkla mé paže. Ztuhl jsem. „Adélo, tohle není vhodné,“ řekl jsem tiše, ale ona se jen usmála a odešla do svého pokoje.

Začal jsem si všímat, že mě pozoruje. Když jsem přišel domů z práce, seděla v kuchyni, pila kávu a dívala se na mě, jako by mě hodnotila. Jednou, když Lenka nebyla doma, přišla za mnou do pracovny. „Karle, nemáš chuť na skleničku? Můžeme si popovídat, jako dospělí.“

„Adélo, já mám práci,“ snažil jsem se ji odbýt, ale ona se posadila na stůl a začala si hrát s mými klíči. „Víš, že mamka už není nejmladší? Ty bys mohl mít kohokoliv. Ale jsi pořád s ní. Proč?“

Zamrazilo mě. „Protože ji miluju. A ty jsi její dcera. Prosím tě, chovej se ke mně s respektem.“

Adéla se zasmála. „Respekt? Karle, já vím, že se ti líbím. Všimla jsem si, jak se na mě díváš. A neboj, mamce nic neřeknu. Pokud mi pomůžeš. Potřebuju nové šaty na ples. A možná i něco víc.“

Byl to šok. Nikdy jsem jí nedal žádný důvod, aby si to myslela. Ale její slova byla jasná – buď jí budu dávat peníze, nebo… co? Vyhrožovala mi? Nebo to byl jen její způsob, jak mě ovládat?

Začal jsem se jí bát. Každý den jsem přemýšlel, jestli to mám Lence říct. Ale co když mi neuvěří? Co když si bude myslet, že jsem to já, kdo Adélu svádí? Vždyť je to její dcera, její krev. Já jsem jen ten, kdo přišel do jejich života později.

Jednou večer, když jsme seděli u televize, Adéla si sedla těsně vedle mě. „Karle, víš, že mamka už brzo pojede na služební cestu? Budeme tu sami. Těšíš se?“ Její hlas byl tichý, ale v očích jí hrály jiskřičky. „Adélo, tohle už opravdu přeháníš. Okamžitě toho nech!“ zvýšil jsem hlas, až se Lenka otočila od sporáku. „Co se děje?“ zeptala se. „Nic, jen jsme se s Adélou bavili o škole,“ zalhal jsem.

V noci jsem nemohl spát. Převaloval jsem se v posteli a přemýšlel, co mám dělat. Mám odejít? Mám všechno říct Lence? Ale co když Adéla začne lhát a otočí to proti mně? Vždyť já jsem ten dospělý, ona je mladá, krásná, a kdo by mi věřil?

Další den jsem přišel domů dřív. Adéla seděla v kuchyni a pila víno. „Karle, pojď si se mnou připít. Na nás dva.“

„Adélo, tohle už opravdu nejde. Přestaň s tím. Jestli toho nenecháš, řeknu to tvojí matce.“

Zasmála se. „A myslíš, že ti uvěří? Já jsem její dcera. Ty jsi jen její druhý manžel. A víš co? Jestli mi nedáš, co chci, řeknu jí, že jsi mě obtěžoval. Uvidíme, komu bude věřit.“

Byl jsem v pasti. Od té chvíle jsem Adéle dával peníze, kdykoliv si řekla. Nový telefon, šaty, dokonce i dovolenou s kamarádkami. Lenka se divila, kde beru tolik peněz, ale vždycky jsem to nějak zamluvil.

Jednou večer, když jsem seděl na balkoně a kouřil, přišla za mnou Lenka. „Karle, co se s tebou děje? Jsi poslední dobou nervózní, vyhýbáš se mi. Máš někoho jiného?“

Podíval jsem se jí do očí a chtěl jsem jí všechno říct. Ale v tu chvíli se za námi objevila Adéla. „Mami, Karle mě obtěžuje. Pořád mě zve na víno, dává mi dárky a říká, že tě už nemiluje.“

Lenka zbledla. „Cože?“

„To není pravda!“ vykřikl jsem. „Adéla lže! Ona mě vydírá, chce po mně peníze, vyhrožuje mi!“

Lenka se rozplakala. „Já už nevím, komu mám věřit. Karle, proč by to Adéla dělala? Je to moje dcera!“

Adéla se jen usmála a objala matku. „Neboj, mami, já tě ochráním.“

Byl jsem zoufalý. Všechno, co jsem budoval, se rozpadalo. Lenka mi přestala věřit, doma panovalo napětí, Adéla mě dál vydírala. Přemýšlel jsem, že odejdu. Ale kam? Mám opustit ženu, kterou miluju, kvůli intrikám její dcery?

Jednoho dne jsem sbalil kufr a odešel. Lenka mi nebránila. Adéla se na mě dívala vítězně, jako by dosáhla svého.

Teď sedím v malém bytě na Žižkově a přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Měl jsem Lence říct pravdu hned? Nebo jsem měl Adélu ignorovat? Proč jsem dopustil, aby mi někdo zničil život?

Možná jsem byl slabý. Možná jsem měl bojovat víc. Ale co byste dělali vy na mém místě? Dá se vůbec v takové situaci zachovat správně?