Před večeří mě nazval „tlustou sviní“ – a já v tichosti udělala něco, co ho navždy změnilo

„Ty jsi fakt tlustá svině, víš to?“ Jeho hlas se rozlehl kuchyní jako rána bičem. Stála jsem u sporáku, v ruce lžíci, a v tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Petr, můj manžel, se opíral o rám dveří, v ruce skleničku s vínem, a díval se na mě s tím svým povýšeným úšklebkem. Venku už se stmívalo, v paneláku na Proseku se rozsvěcela okna a já si v duchu přála, aby mě někdo slyšel, aby někdo přišel a řekl: „Tohle není v pořádku.“ Ale nikdo nepřišel.

„Petr, prosím tě, ne dneska…“ zašeptala jsem, ale on mě přerušil: „Co ne dneska? Zas budeš fňukat? Kdybys radši místo žraní začala běhat, možná bys vypadala jako ženská.“ Jeho slova mě bodala do srdce, ale já už dávno přestala plakat. Slzy jsem si schovávala na noc, když jsem ležela v posteli a on chrápal vedle mě. Dneska jsem ale cítila něco jiného. Něco, co se ve mně sbíralo už měsíce, možná roky.

Petr byl kdysi jiný. Když jsme se poznali na vysoké, byl vtipný, pozorný, uměl mě rozesmát. Ale jakmile jsme se vzali a narodila se nám dcera Klárka, začal se měnit. Nejprve to byly jen poznámky o tom, že jsem unavená a zanedbaná, pak přišly výčitky, že nejsem dost dobrá matka, a nakonec i tyhle urážky. Nikdy mě neuhodil, ale jeho slova bolela víc než jakákoliv rána.

Ten večer měl přijít jeho šéf s manželkou. Připravila jsem slavnostní večeři, všechno muselo být dokonalé. Petr byl nervózní, chodil po bytě, kontroloval každý detail. „Ať se neukážeš v tom tvým vytahaným svetru, jasný?“ zasyčel na mě, když jsem prostírala stůl. Mlčela jsem. Věděla jsem, že odporovat nemá smysl.

Klárka si hrála v pokojíčku, kreslila si obrázky a občas se přišla podívat, jestli už může ochutnat dezert. „Maminko, můžu si vzít kousek?“ zeptala se potichu. Usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech. „Ještě chvilku, zlatíčko.“ V tu chvíli se Petr otočil: „Nech ji, ať si žere, aspoň bude vypadat jako ty.“ Klárka se na mě podívala s otázkou v očích. „Tatínek to nemyslí vážně,“ zašeptala jsem jí do ucha, ale sama jsem tomu nevěřila.

Když hosté dorazili, hrála jsem roli dokonalé hostitelky. Smála jsem se, nalévala víno, servírovala jídlo. Petr byl najednou šarmantní, vtipný, samý kompliment. Jeho šéf, pan Novotný, si mě pochvaloval: „To je ale výborná kachna, paní Dvořáková! Vaše žena je poklad, Petře.“ Petr se zasmál: „Jo, to ona umí, vařit a jíst.“ Všichni se zasmáli, jen já jsem cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík.

Po večeři jsem šla uklízet do kuchyně. Slyšela jsem, jak se Petr v obýváku chlubí svými úspěchy, jak se směje a vtipkuje. Najednou přišla za mnou paní Novotná. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se mile. Zavrtěla jsem hlavou, ale ona se na mě podívala zkoumavě. „Víte, já… vím, že to není moje věc, ale… jste v pořádku?“ Její otázka mě zaskočila. „Ano, proč?“ odpověděla jsem rychle. „Jen… Petr je někdy trochu…“ hledala slova. „Ostrý,“ doplnila jsem ji. Usmála se smutně. „Kdybyste někdy potřebovala… prostě si popovídat, tady je moje číslo.“ Podala mi vizitku.

Když hosté odešli, Petr přišel do kuchyně. „Co ti ta stará bába říkala?“ vyštěkl. „Nic, jen že děkovala za večeři.“ „Nelži mi! Víš, že nesnáším, když lžeš.“ Přistoupil ke mně blíž, cítila jsem jeho dech. „Jsi k ničemu. Kdybych tě nepotřeboval kvůli Klárce, už dávno bys letěla.“ V tu chvíli jsem se na něj podívala jinak. Už jsem v jeho očích neviděla muže, kterého jsem milovala. Viděla jsem jen cizince, který mi ničí život.

Ten večer jsem nemohla spát. Ležela jsem v posteli, poslouchala jeho chrápání a přemýšlela, co dál. Vzala jsem do ruky mobil a dlouho jsem zírala na vizitku paní Novotné. Nakonec jsem jí napsala krátkou zprávu: „Děkuji za nabídku. Možná bych si opravdu potřebovala popovídat.“ Odpověděla mi hned: „Kdykoliv. Nejste sama.“

Dny plynuly a Petr byl čím dál horší. Začal mi kontrolovat telefon, vyčítal mi každou korunu, kterou jsem utratila. Klárka byla smutná, často se ptala, proč je tatínek pořád naštvaný. Jednoho dne jsem ji slyšela, jak si v pokojíčku šeptá: „Maminka je smutná, tatínek křičí.“ Bylo mi do breku.

Jednoho večera, když Petr odešel s kamarády do hospody, jsem si sedla ke stolu a napsala dopis. Psala jsem o všem – o bolesti, o strachu, o tom, jak už nemůžu dál. Dopis jsem nechala na stole, sbalila Klárce pár věcí a odešla jsem. Nevěděla jsem, kam jdu, ale věděla jsem, že už nikdy nechci slyšet, že jsem „tlustá svině“.

U paní Novotné jsem našla dočasné útočiště. Pomohla mi najít právníka, poradila mi, jak postupovat. Petr mi volal, psal, vyhrožoval, ale já už se nebála. Když jsme se setkali u rozvodového soudu, díval se na mě s nenávistí. „Tohle mi zaplatíš,“ zasyčel. Jenže já už byla jiná. Silnější.

Dnes žiju s Klárkou v malém bytě na Žižkově. Není to lehké, ale jsme svobodné. Každý den se učím mít ráda samu sebe, i když to někdy bolí. Klárka se směje, kreslí obrázky a já vím, že jsem udělala to nejlepší rozhodnutí v životě.

Někdy si večer sednu k oknu, dívám se na světla města a ptám se sama sebe: Proč jsem to neudělala dřív? Kolik žen ještě čeká na tu odvahu odejít? Co byste udělali vy, kdybyste byli na mém místě?