Poslední řada: Srdce matky na svatbě mého syna

„Mami, prosím tě, posaď se támhle dozadu, ať má babička s dědou lepší výhled,“ řekla mi moje snacha Lucie, sotva jsem vešla do sálu. Její hlas byl sladký jako med, ale v očích jsem zahlédla stín netrpělivosti. Všichni už byli usazení, jen já jsem stála v předsíni, v šatech, které jsem si šila sama, protože na nové nezbyly peníze. Srdce mi bušilo a v krku jsem měla knedlík. Tomáš, můj jediný syn, se dnes žení a já mám být jen tichým stínem v poslední řadě.

Posadila jsem se na kraj lavice, kde už seděl nějaký muž v tmavém obleku. Neznala jsem ho, ale jeho pohled byl klidný, skoro smutný. „Dobrý den,“ zašeptal, když jsem si sedla. „Dobrý den,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Všude kolem mě šuměly hlasy, smích, cinkání skleniček. Moje sestra Jana seděla vpředu, vedle Tomášova otce, mého bývalého muže Pavla, který se tvářil, jako by byl král večera. Všichni se kolem něj točili, smáli se jeho vtipům a já jsem byla jen vzduch.

„To je váš syn?“ zeptal se muž vedle mě, když Tomáš s Lucií prošli uličkou. Přikývla jsem. „Ano, to je můj Tomáš. Vychovávala jsem ho sama, víte.“ Muž se na mě podíval zvláštním pohledem, jako by mě znal. „Musíte být na něj pyšná.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsem dřela ve dvou zaměstnáních, abych Tomášovi mohla zaplatit školu, na všechny ty večery, kdy jsem mu četla pohádky, zatímco Pavel byl někde s jinou. A teď tu sedím, v poslední řadě, protože se za mě stydí. Lucie mi to nikdy neřekla přímo, ale její pohledy a šeptání s matkou byly dost výmluvné.

Obřad začal. Všichni tleskali, když si Tomáš s Lucií vyměnili prstýnky. Já jsem měla slzy v očích, ale ne ze štěstí. Cítila jsem se ztracená, odstrčená, jako bych byla cizí v životě vlastního syna. Muž vedle mě mi podal kapesník. „Děkuju,“ zašeptala jsem. „Jmenuju se Martin,“ představil se tiše. To jméno mi projelo hlavou jako blesk. Martin… To přece nemůže být on. Ale když jsem se na něj podívala, poznala jsem ty oči. Byly to oči kluka, kterého jsem milovala na gymnáziu, než jsem poznala Pavla. Martin, který mi kdysi slíbil, že mě nikdy neopustí, ale pak zmizel do Prahy za prací a už se nikdy neozval.

„Ty jsi… Martin?“ vydechla jsem nevěřícně. Usmál se. „Ano, Hanko. Jsem to já.“ Srdce mi poskočilo. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se. „Přišel jsem kvůli tobě. A taky… kvůli Pavlovi.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty roky, kdy jsem se snažila zapomenout, jak moc mě Martin zranil. Ale teď seděl vedle mě, na svatbě mého syna, a jeho přítomnost mě zneklidňovala. „Pavla už dávno neřeším,“ řekla jsem tiše. Martin se zasmál. „To je dobře. Ale dneska se možná budeš muset podívat pravdě do očí.“

Obřad skončil a hosté se přesunuli ke stolům. Já jsem zůstala sedět, protože jsem neměla kam jít. Lucie mě přehlížela, Tomáš byl obklopený kamarády a Pavlovi jsem byla lhostejná. Martin se zvedl a podal mi ruku. „Pojď, Hanko. Dneska už se nebudeš schovávat.“

Vedl mě ke stolu, kde seděl Pavel se svou novou ženou a několika kolegy z práce. Všichni na mě zírali, jako bych tam neměla co dělat. „Co tu chceš, Hanko?“ zeptal se Pavel ledově. „Jen jsem chtěla popřát Tomášovi štěstí,“ odpověděla jsem. Martin se postavil vedle mě. „A já bych rád něco řekl.“

Všichni ztichli. Martin se rozhlédl po místnosti. „Možná mě neznáte, ale já jsem nový majitel firmy, ve které Pavel pracuje. A taky jsem člověk, kterého Hanka kdysi milovala.“ Pavel zbledl. „Co to má znamenat?“ vyštěkl. Martin se usmál. „To znamená, že dneska už se nikdo nemusí stydět za to, odkud pochází. Hanka je ta nejsilnější žena, kterou znám. A já jsem tu, abych jí to konečně řekl.“

V místnosti zavládlo ticho. Lucie se na mě dívala s otevřenou pusou, Tomáš vypadal zmateně. „Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že jsi byla s Martinem?“ zeptal se tiše. „Protože jsem nechtěla, abys měl pocit, že jsi pro mě druhá volba,“ odpověděla jsem. „Ale nikdy jsem tě nepřestala milovat, Tomáši. Vždycky jsi byl moje všechno.“

Pavel se zvedl a odešel. Jeho nová žena ho následovala. Lucie se rozplakala. „Promiň, Hanko. Byla jsem na tebe zlá. Myslela jsem si, že nejsi dost dobrá pro naši rodinu. Ale teď vidím, jak moc jsem se mýlila.“

Tomáš mě objal. „Mami, promiň, že jsem tě nechal sedět vzadu. Měl jsem tě mít u sebe.“

Martin mě vzal za ruku. „Hanko, je čas začít znovu. Už se nemusíš schovávat.“

Ten den se všechno změnilo. Pravda vyšla najevo a já jsem konečně mohla být sama sebou. Už nejsem ta, která sedí v poslední řadě. Jsem matka, která vychovala syna, žena, která přežila zradu, a člověk, který si zaslouží lásku.

Někdy si říkám: Proč jsme tak často ochotni obětovat vlastní štěstí jen proto, abychom vyhověli ostatním? A kolik času nám ještě zbývá, abychom si dovolili být sami sebou?