Pomsta paní Jitky: Když vám vezmou domov, vezmou vám všechno

„Tohle je můj domov! Nemáte právo mě odsud vyhodit!“ křičela jsem na pana Novotného, když mi v ruce mával oficiálním dopisem od obecního úřadu. Stála jsem na zápraží svého srubu u rybníka, kde jsem strávila posledních dvacet let života. Vzduch byl těžký, voněl vodou a borovicemi, ale v tu chvíli mi připadal dusivý. Novotný, můj soused, se tvářil neústupně. „Jitko, já za to nemůžu. Pravidla jsou pravidla. Pozemek už není tvůj.“

Všechno začalo před půl rokem. Po smrti manžela jsem zůstala sama. Děti žijí v Praze a do vesnice jezdí jen na Vánoce. Srub u rybníka byl moje útočiště, místo, kde jsem si léčila zlomené srdce a kde jsem pěstovala rajčata, četla knihy a občas učila místní děti češtinu. Nikdy by mě nenapadlo, že o tohle všechno přijdu kvůli sousedské závisti.

Jednoho dne za mnou přišla sousedka Alena. „Jitko, slyšela jsi, že Novotný chce koupit všechny pozemky kolem rybníka? Prý chce postavit penzion.“ Zasmála jsem se tomu – vždyť Novotný byl vždycky jenom protivný dědek, co si stěžoval na hluk a sekání trávy. Ale pak začaly chodit dopisy. Nejprve od obce – prý mám nedoplatky za poplatky za odpad. Pak přišla kontrola stavebního úřadu: údajně jsem před lety špatně nahlásila rekonstrukci střechy.

Bylo mi jasné, že někdo tahá za nitky. A čím víc jsem se bránila, tím víc problémů přicházelo. Jednou večer jsem slyšela hádku mezi Novotným a jeho synem Petrem: „Tati, proč to děláš? Vždyť Jitka ti nikdy nic neudělala!“ – „Ty tomu nerozumíš! Ten pozemek má cenu zlata. A ona je slabá.“

Když mi přišel oficiální příkaz k vystěhování, zhroutila jsem se. Seděla jsem na verandě a dívala se na svůj rybník – na místo, kde jsme s manželem chytali ryby a kde se děti učily plavat. Všechno to bylo pryč. Volala jsem dceři: „Martino, oni mě vyhazují!“ – „Mami, přijeď k nám do Prahy. Najdeme právníka.“ Ale já nechtěla do Prahy. Chtěla jsem svůj domov zpátky.

Začala jsem pátrat. Procházela jsem staré smlouvy, hledala chyby v rozhodnutích úřadů. Zjistila jsem, že Novotný má známého na obecním úřadě – starostu Pavla. Všechno do sebe zapadalo: falešné nedoplatky, zbytečné kontroly, záměrná šikana.

Jednou večer jsem potkala Petra u autobusové zastávky. „Paní Jitko, je mi to líto. Táta je posedlý tím penzionem. Ale já vám pomůžu.“ Dal mi kopie e-mailů mezi Novotným a starostou: „Musíme ji dostat pryč do léta.“

S těmito důkazy jsem šla na krajský úřad. Ale tam mi řekli: „To jsou jen domněnky, paní Jitko.“ Byla jsem zoufalá. Všichni ve vesnici se tvářili, že nic nevidí. Jen Alena mi nosila koláče a šeptala: „Držte se.“

Začala jsem psát dopisy do novin, volat do rádia, zveřejňovat svůj příběh na Facebooku. Lidé začali reagovat – někteří mě podporovali, jiní psali, že si za to můžu sama. Ale já věděla své.

Jednoho dne mi volal reportér z Českého rozhlasu: „Paní Jitko, můžeme natočit váš příběh?“ Souhlasila jsem. Najednou se o můj případ začali zajímat i další lidé z okolních vesnic – ukázalo se, že Novotný už podobně připravil o pozemek dvě další rodiny.

Začala jsem organizovat setkání vystěhovaných sousedů. Společně jsme podali stížnost na obecní úřad i na krajskou radu. Novotný začal být nervózní – jednou mě dokonce zastavil na ulici: „Jitko, přestaň s tím! Děláš ze sebe chudinku.“ – „Nejsem chudinka,“ odpověděla jsem mu klidně. „Jsem člověk a mám právo na spravedlnost.“

Moje děti přijely z Prahy a pomohly mi najmout právníka. Ten našel chybu v rozhodnutí o vystěhování – obec neměla právo mě vyhodit bez řádného soudního řízení. Začal boj o čas.

Mezitím jsem bydlela u Aleny v malém pokoji s výhledem na rybník – na svůj srub, kde už Novotný začal bourat plot a navážet stavební materiál.

Jednou večer jsme seděli s Alenou u čaje a ona řekla: „Jitko, nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát i tady u nás.“ Já jen mlčky přikývla.

Po několika měsících soud rozhodl v můj prospěch – vystěhování bylo nezákonné. Ale srub byl už poničený a zahrada zpustošená.

Stála jsem před svým domem a brečela štěstím i vztekem zároveň. Lidé z vesnice se začali ptát: „Jitko, co budeš dělat dál?“ Nevím… Možná budu dál bojovat za ostatní, kteří přišli o domov kvůli chamtivosti a bezpráví.

Někdy v noci přemýšlím: Stálo to všechno za to? Má smysl bojovat proti systému i za cenu ztráty klidu? Co byste udělali vy na mém místě?