Po deseti letech zpátky: Může se rodina znovu spojit po zradě?

„Jano, prosím tě, otevři mi. Já už nemám kam jít.“

Stála jsem za dveřmi našeho bytu na sídlišti v Brně, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Ten hlas jsem poznala okamžitě, i když jsem ho deset let neslyšela. Petr. Můj manžel. Ten, který mě opustil, když byly děti ještě malé. Ten, který odešel za jinou a nechal mě samotnou s dvěma dětmi a hypotékou na krku. A teď tu stál, v prosincovém dešti, s očima plnýma zoufalství a s igelitkou v ruce.

„Co tady chceš?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty noci, kdy jsem brečela do polštáře, na chvíle, kdy jsem musela dětem vysvětlovat, proč táta není doma na Vánoce, proč jim neposlal ani pohled k narozeninám.

„Nemám nikoho… všechno jsem ztratil…“ zašeptal Petr a sklopil hlavu. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Chtěla jsem ho nenávidět, ale zároveň jsem cítila soucit. Vždyť jsme spolu prožili tolik let. Ale co děti? Co já?

Otevřela jsem dveře jen na škvíru. „Děti jsou doma. Nechci žádné scény.“

Petr přikývl a vešel dovnitř. V předsíni se zastavil, rozhlédl se kolem sebe a já viděla, jak se mu lesknou oči. „Všechno je tu stejné…“ zamumlal.

Z obýváku se ozval hlas mé dcery Lucie: „Mami, kdo to je?“

Lucie už je skoro dospělá, má za sebou první lásky i první zklamání. Syn Tomáš seděl u stolu a dělal si úkoly do školy. Když spatřili Petra, oba ztuhli.

„Ahoj… děti,“ zkusil Petr opatrně.

Lucie vstala a podívala se na něj s ledovým klidem: „Proč jsi tady? Co chceš?“

Tomáš jen mlčel a díval se do země.

„Chtěl bych… vás zase vidět. Být s vámi,“ řekl Petr tiše.

Lucie se rozesmála – ten smích byl plný hořkosti: „Po deseti letech? To si děláš srandu? My tě nepotřebujeme.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Chtěla jsem něco říct, ale slova nepřicházela. Petr stál v předsíni jako cizinec. Děti odešly do svých pokojů a zabouchly za sebou dveře.

Zůstali jsme sami v kuchyni. Sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní.

„Jano… já vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale všechno jsem ztratil. Ta žena mě opustila, přišel jsem o práci… nemám kde bydlet.“

„A proč bych ti měla pomáhat?“ vyhrkla jsem. „Když jsi odcházel, ani ses neohlédl. Nechal jsi mě tu samotnou s dětmi! Víš vůbec, co to bylo za roky? Jak jsem musela šetřit každou korunu? Jak jsem dětem vysvětlovala tvoji nepřítomnost?“

Petr mlčel. Slzy mu stékaly po tvářích.

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Venku začalo sněžit.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky – na naše první rande v Lužánkách, na svatbu v malém kostelíku v Králově Poli, na chvíle štěstí i bolesti. Přemýšlela jsem o tom, jak moc mě jeho odchod poznamenal. Jak moc to poznamenalo děti.

Ráno jsem šla do práce jako obvykle – dělám účetní v malé firmě na Lesné. Celý den jsem byla jako na trní, kolegyně Alena si všimla mého neklidu.

„Jani, co se děje? Jsi bledá jak stěna.“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Alena mě objala: „To je těžký… Ale musíš myslet hlavně na sebe a děti. On si musí uvědomit, co způsobil.“

Když jsem přišla domů, Petr seděl u stolu a díval se z okna. Děti byly zavřené ve svých pokojích.

„Můžu tu zůstat aspoň pár dní?“ zeptal se tiše.

„Nevím… Musím si to promyslet,“ odpověděla jsem upřímně.

Večer jsme seděli všichni u stolu – poprvé po deseti letech. Atmosféra by se dala krájet.

„Tati… proč jsi odešel?“ zeptal se najednou Tomáš.

Petr polkl nasucho: „Byl jsem zbabělec. Myslel jsem si, že jinde najdu štěstí… Ale byl to omyl.“

Lucie odsunula talíř: „My jsme ti nestáli za to, abys tu zůstal?“

Petr sklopil hlavu: „Byl jsem hloupý… Moc vás prosím o odpuštění.“

Děti vstaly a odešly do svých pokojů beze slova.

Zůstali jsme sami.

„Jano… já vím, že už nikdy nebudeme jako dřív. Ale prosím tě… nech mě tu aspoň přespat pár nocí.“

Dlouho jsem mlčela. V hlavě mi běžely všechny ty roky bolesti i samoty. Ale taky vzpomínky na chvíle štěstí.

Nakonec jsem přikývla: „Můžeš tu zůstat pár dní. Ale nic si neslibuj.“

Petr spal na gauči v obýváku. Děti s ním nemluvily. Já sama nevěděla, co cítím – lítost? Hněv? Naději?

Další dny byly těžké. Doma panovalo napětí, děti chodily domů co nejpozději. Petr se snažil pomáhat – nakupoval, vařil večeře, dokonce opravil kapající kohoutek v koupelně.

Jednou večer přišla Lucie za mnou do kuchyně: „Mami… ty mu fakt odpustíš?“

Podívala jsem se jí do očí: „Nevím… Ale každý si zaslouží druhou šanci.“

Lucie zavrtěla hlavou: „Já mu nevěřím.“

Chápu ji – i já mám strach věřit znovu člověku, který mě tak hluboce zranil.

Jednoho dne přišel Petr s nabídkou práce – našel si brigádu ve skladu nedaleko bytu. Řekl mi: „Nechci být na obtíž. Chci začít znovu.“

Možná je to začátek nové kapitoly – možná ne.

Každý večer usínám s otázkou: Dá se vůbec odpustit taková zrada? Může rodina přežít tak hluboké rány?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za druhou šanci nebo je lepší nechat minulost spát?