Otec na hraně: Příběh jednoho rozhodnutí, které změnilo vše

„Tati, prosím tě, už pojď dolů! Ondra se zase pere s Terezou!“ ozvalo se z chodby. V tu chvíli jsem měl pocit, že mi praskne hlava. Bylo půl deváté večer, v kuchyni se kupily špinavé talíře, nejmladší Anička brečela v postýlce a já jsem měl pocit, že jsem na všechno sám. Od smrti Jany uplynuly dva roky, ale bolest byla pořád stejně ostrá. Čtyři děti, práce na směny v pekárně a nekonečný kolotoč povinností.

Seběhl jsem dolů a viděl Ondru, jak drží Terezu za vlasy. „Pusť ji! Okamžitě!“ zařval jsem. Ondra se lekl a pustil ji, ale v očích měl vzdor. „Ona mi vzala mobil!“ křičel. Tereza se rozbrečela. V tu chvíli jsem měl chuť utéct z domu a už se nikdy nevrátit. Místo toho jsem je oba poslal do pokojů a snažil se uklidnit Aničku.

Když jsem ji konečně uspal, sedl jsem si ke kuchyňskému stolu a hlavu složil do dlaní. Všude ticho, jen tikot hodin a můj vlastní dech. V hlavě mi běžely myšlenky na to, jak to všechno nezvládám. Co by na to řekla Jana? Byla vždycky trpělivá, laskavá, dokázala děti uklidnit jedním pohledem. Já jen křičím a trestám. Jsem vůbec dobrý otec?

Telefon zazvonil. Byl to můj bratr Martin. „Petře, potřebuju pomoct s autem, chcíp mi u benzínky v Modřanech. Můžeš přijet?“ Podíval jsem se na hodiny – bylo skoro deset večer. Děti spaly, jen Tereza tiše popotahovala ve svém pokoji. Rozhodl jsem se: nechám děti doma samotné, vždyť je to jen na chvíli. Ondra má už třináct, zvládne to.

Oblékl jsem si bundu a potichu vyšel z bytu. Venku byla tma a zima štípala do tváří. Cestou jsem si v duchu opakoval: „Za dvacet minut jsem zpátky.“ Pomohl jsem Martinovi nastartovat auto, popovídali jsme si o práci a o dětech – jeho žena je doma na mateřské, všechno zvládají ve dvou. Záviděl jsem mu.

Když jsem se vracel domů, uviděl jsem před domem policejní auto. Srdce mi spadlo do kalhot. Vyběhl jsem po schodech a u dveří stála sousedka paní Novotná s policistou. „Pane Nováku, vaše dcera Tereza nám volala, že má strach být sama doma s bratrem. Prý jste odešel a nechal děti bez dozoru.“

Cítil jsem se jako nejhorší člověk na světě. Policista byl slušný, ale důrazný: „Pane Nováku, víte, že děti mladší patnácti let nesmí být samy doma bez dozoru dospělé osoby? Budeme to muset nahlásit sociálce.“

Doma jsem našel Terezu schoulenou pod dekou a Ondru zamčeného v koupelně. Anička brečela v postýlce a nejstarší Klára seděla u stolu s výrazem naprostého zoufalství. Všichni plakali nebo byli naštvaní – na mě.

Druhý den přišla sociální pracovnice paní Dvořáková. Prohlédla byt, vyptávala se na všechno možné: jak často děti jedí teplé jídlo, kdo jim pomáhá s úkoly, jestli mají čisté oblečení. Cítil jsem se jako pod mikroskopem. Klára mě bránila: „Táta dělá co může! My ho potřebujeme!“ Ale paní Dvořáková jen zapisovala do bloku.

Za týden mi přišlo předvolání k soudu pro podezření z ohrožení výchovy dítěte. V práci mi dali neplacené volno – prý musím vyřešit rodinnou situaci. Sousedi si šeptali za zády, děti ve škole čelily posměškům: „Vašeho tátu zavřou!“

Soudní síň byla studená a neosobní. Soudkyně paní Hrdličková se mě ptala: „Pane Nováku, proč jste nechal děti samotné?“ Snažil jsem se vysvětlit svou situaci: „Jsem na všechno sám… Bylo to jen na chvíli… Nechtěl jsem jim ublížit…“ Ale její pohled byl neúprosný.

Moje sestra Jana svědčila v můj prospěch: „Petr je dobrý člověk! Děti miluje!“ Ale proti mně stálo svědectví paní Novotné i zpráva sociálky.

Nakonec soud rozhodl: dostanu dohled sociální pracovnice a musím navštěvovat rodičovské kurzy. Pokud se situace zhorší, hrozí mi odebrání dětí.

Když jsme šli domů, Klára mě vzala za ruku: „Tati, my tě máme rádi.“ Ale já cítil jen stud a selhání.

Dny plynuly v mlze únavy a strachu z další chyby. Děti byly opatrnější, já přehnaně bdělý – bál jsem se odejít i na chvíli do sklepa.

Jednou večer přišla Tereza ke mně do kuchyně: „Tati… promiň, že jsem volala policii… Já měla fakt strach.“ Objali jsme se a oba plakali.

Teď sedím u stolu a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi lidskou chybou a skutečným selháním? Je možné být dobrým otcem i když občas selžu? Co byste udělali vy na mém místě?