Opuštěná kvůli barvě své kůže: Dopis, který mi změnil život

„To dítě není moje! Vezměte ji pryč!“ křičela žena na porodním sále, zatímco já, zabalená v dece, poprvé otevřela oči do světa, který mě nechtěl. Bylo mi sotva pár minut a už jsem byla nežádoucí. Sestřička mě odnesla pryč, aniž bych poznala matčinu náruč. Tak začal můj život v Brně, v porodnici na Obilním trhu.

Moje jméno je Eliška Novotná. Vyrůstala jsem v adoptivní rodině v malé vesnici u Vyškova. Moji adoptivní rodiče, Jana a Petr, byli laskaví lidé, ale nikdy jsem se necítila úplně jejich. Moje tmavší pleť byla v naší vesnici vždycky středem pozornosti. „To je ta cikánská holka od Novotných,“ šeptaly si sousedky na návsi. Ve škole jsem byla terčem posměchu: „Eliško, kde máš koně?“ nebo „Tvoje máma tě určitě prodala za flašku rumu.“ Každý den jsem si přála být neviditelná.

Jednoho letního odpoledne, když mi bylo patnáct, jsem uklízela půdu. Mezi starými krabicemi jsem našla malou dřevěnou truhličku. Byla zamčená, ale klíček visel na hřebíku vedle. Uvnitř ležel dopis, zažloutlý a roztřeseným písmem nadepsaný: „Pro Elišku.“ Srdce mi bušilo až v krku. Opatrně jsem rozlepila obálku a začala číst:

„Moje milovaná Eliško,

Odpusť mi, prosím. Když ses narodila, byla jsem mladá a slabá. Tvůj otec byl cizinec – přijel do Brna za prací z Ukrajiny. Moje rodina mě donutila tě opustit, protože jsi nebyla bílá jako oni. Bála jsem se jejich hněvu víc než čehokoliv jiného. Každý den na tebe myslím a doufám, že jednou najdeš v srdci místo pro odpuštění.

S láskou, tvoje máma Alena.“

Dopis mi vyrazil dech. Najednou jsem věděla, proč jsem nikdy nezapadla. Proč mě máma opustila – nebylo to proto, že by mě nemilovala, ale protože byla slabá a bála se předsudků své rodiny i celé vesnice.

S dopisem v ruce jsem běžela za mámou Janou do kuchyně. „Mami, proč jste mi to nikdy neřekli?“ vyhrkla jsem se slzami v očích. Jana se na mě dlouho dívala a pak mě objala. „Chtěli jsme tě chránit, Eliško. Bála jsem se, že by tě pravda zlomila.“

Ale pravda mě nezlomila – spíš mi dala sílu. Začala jsem pátrat po své biologické matce Aleně. Zjistila jsem, že žije v Brně, jen pár ulic od místa, kde jsem se narodila. Dny i noci jsem přemýšlela, jestli ji mám vyhledat. Co když mě odmítne znovu? Co když už má novou rodinu?

Jednoho dne jsem se rozhodla. Vzala jsem dopis a vydala se do Brna. Dům byl malý a omšelý, ale na zvonku stálo: „Alena Dvořáková.“ S třesoucíma rukama jsem zazvonila.

Dveře otevřela žena s unavenýma očima a šedivými vlasy staženými do drdolu. Poznala mě okamžitě – nebo možná poznala sama sebe ve mně.

„Eliško?“ zašeptala.

„Jsem to já,“ odpověděla jsem tiše a podala jí dopis.

Seděly jsme spolu hodiny. Alena mi vyprávěla o svém strachu, o nenávisti své rodiny a o tom, jak ji vyhnali z domu poté, co mě porodila. Plakala a prosila o odpuštění.

„Měla jsem být silnější,“ šeptala.

„Já ti odpouštím,“ řekla jsem nakonec a objala ji.

Nebylo to jednoduché – ani pro mě, ani pro ni. Ale poprvé v životě jsem cítila, že někam patřím. Začala jsem navštěvovat Alenu pravidelně a postupně poznávala i svého nevlastního bratra Tomáše, kterého měla s jiným mužem.

Moje adoptivní rodina to nesla těžce. Táta Petr se mnou týdny nemluvil. „My jsme tě vychovali! A ty teď běháš za ženskou, co tě odkopla?“ křičel jednou večer u večeře.

„Tati, já vás miluju! Ale potřebuju znát pravdu o sobě,“ odpověděla jsem zoufale.

Bylo to období plné hádek a slz. Ale nakonec i táta pochopil, že hledání vlastní identity není zrada – je to nutnost.

Začala jsem víc mluvit o svých pocitech i s ostatními lidmi ve vesnici. Někteří mě začali chápat, jiní mě dál přehlíželi nebo pomlouvali za zády.

Jednou večer jsme seděli s mámou Janou na lavičce před domem a ona mi řekla: „Eliško, jsi silnější než kdokoliv z nás.“

Dnes je mi dvacet let a studuji sociální práci v Brně. Pomáhám dětem z dětských domovů najít jejich místo ve světě – stejně jako jsem ho hledala já.

Někdy si říkám: Proč je barva kůže pořád tak důležitá? Proč musí děti trpět kvůli předsudkům dospělých? Myslíte si, že se to někdy změní? Co byste udělali na mém místě vy?