Okna velkého domu skrývala víc, než se zdálo

„Anno, pojď sem! Okamžitě!“ ozvalo se z haly a já sebou trhla, až mi z rukou vypadla porcelánová miska. Střepy se rozletěly po podlaze a já se v duchu modlila, aby to nebyla ta, kterou paní hraběnka dostala od své matky. Ale paní hraběnka už tu nebyla – zemřela před dvěma lety a od té doby se v domě rozhostilo ticho, které dusilo každého, kdo tu žil. Zůstali jsme jen my: pan hrabě Jan, jeho dcera Klárka a já, Anna, služka, kterou koupil na trhu v Praze, aby se postarala o dítě, protože žádná jiná žena v domě nevydržela.

Když jsem přišla do tohoto domu, byla jsem zlomená. Vzali mi jméno, svobodu i minulost. Všichni mě tu znali jen jako Annu, ale já jsem kdysi byla Anna Marie Váchová, dcera učitele z Hradce Králové. Můj otec mě učil číst, psát a snít o světě, kde ženy nejsou jen ozdobou nebo majetkem. Ale pak přišla nemoc, otec zemřel a matka mě prodala, aby měla na chleba pro mladší sourozence. Nikdy jsem jí to nevyčítala, ale nikdy jsem jí to ani neodpustila.

„Ano, pane hrabě,“ odpověděla jsem tiše a rychle sebrala střepy. Pan hrabě stál u okna, v ruce držel dopis a jeho tvář byla bledá. „Klárka má horečku. Chci, abyste u ní byla celou noc. A jestli se jí něco stane…“ Nedopověděl, ale jeho pohled byl dost výmluvný. Věděla jsem, že Klárka je jeho jediná radost, jediný důvod, proč ještě ráno vstává z postele. Byla jsem pro něj jen nástroj, něco mezi služkou a chůvou, a přesto jsem v jeho očích někdy zahlédla stín něčeho víc – snad zvědavosti, snad soucitu.

Klárka ležela v posteli, tváře jí hořely a v očích měla slzy. „Anno, povídej mi pohádku,“ zašeptala. Sedla jsem si k ní a začala vyprávět příběh o dívce, která se ztratila v lese, ale našla cestu domů díky odvaze a lásce. Klárka usnula a já zůstala sedět vedle ní, hladila ji po vlasech a v duchu si přála, aby i ona jednou našla cestu ke štěstí.

Noc byla dlouhá. Slyšela jsem, jak pan hrabě chodí po chodbě, zastavuje se u dveří a naslouchá. K ránu horečka ustoupila a já vyčerpaně usnula na židli. Probudil mě až jeho hlas: „Děkuji, Anno.“ Bylo to poprvé, co mi poděkoval. Podíval se na mě jinak než obvykle, jako by ve mně viděl člověka, ne jen služku.

Dny plynuly a já si všímala, že se v domě něco mění. Pan hrabě začal trávit víc času s Klárkou, ptal se mě na můj názor, někdy se mnou dokonce vedl krátké rozhovory o knihách, které jsem četla v dětství. Jednou večer, když Klárka usnula, mě pozval do knihovny. „Anno, odkud vlastně jste?“ zeptal se tiše. Zalhala jsem. Řekla jsem, že si nepamatuji, že jsem byla malá, když mě prodali. Ale v jeho očích jsem viděla, že mi nevěří.

Jednoho dne přišel do domu cizí muž. Měl na sobě drahý kabát a v ruce držel složku s dokumenty. Slyšela jsem, jak se s panem hrabětem hádají za zavřenými dveřmi. „To není možné! Ona je jen služka, nemá žádná práva!“ křičel pan hrabě. „Ale pane, tady jsou důkazy. Ta dívka byla unesena, její rodina ji hledá už roky. Její jméno je Anna Marie Váchová.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Všechno, co jsem se snažila zapomenout, se vrátilo s děsivou silou. Pan hrabě vyšel z pracovny, jeho tvář byla bílá jako stěna. „Je to pravda?“ zeptal se. Nedokázala jsem lhát. „Ano, pane. Jsem Anna Marie Váchová. Byla jsem svobodná, měla jsem rodinu, vzdělání… ale všechno mi vzali.“

Nastalo ticho, které trvalo celou věčnost. Pak pan hrabě řekl: „Musím to promyslet.“ Odešel a nechal mě stát uprostřed chodby, kde na mě padaly stíny z vysokých oken. Klárka mě našla o chvíli později. „Anno, proč pláčeš?“ Objala mě a já jí nemohla říct pravdu. Byla jsem pro ni matkou, sestrou i přítelkyní, a teď jsem měla odejít?

Další dny byly plné napětí. Pan hrabě se mnou nemluvil, jen mě pozoroval z dálky. Služebnictvo šeptalo, že mě vyhodí, že mě pošlou zpátky na trh. Ale pak přišel večer, kdy se všechno změnilo. Klárka dostala záchvat, nemohla dýchat. Běžela jsem pro pana hraběte, ale on stál v pracovně, neschopen pohybu. „Pomozte jí!“ křičela jsem. V tu chvíli jsem zapomněla na strach, na minulost, na všechno. Vzala jsem Klárku do náruče, běžela s ní k oknu, otevřela ho a nechala ji dýchat čerstvý vzduch. Pomalu se uklidnila a já ji držela, dokud neusnula.

Pan hrabě přišel za mnou do pokoje. „Zachránila jste ji. A já… jsem vám ublížil. Nevěděl jsem, kdo jste, co jste musela prožít. Ale teď to vím. Nechci, abyste odešla. Potřebujeme vás. Já… potřebuji vás.“ Jeho hlas se zlomil a já poprvé viděla, že není jen mocný muž, ale také zlomený člověk, který ztratil ženu, bojí se o dceru a teď se bojí, že ztratí i mě.

Seděli jsme spolu dlouho do noci. Vyprávěla jsem mu o svém dětství, o otci, který mě učil, že svoboda je největší dar. On mi vyprávěl o svých snech, o tom, jak chtěl být malířem, ale musel převzít rodinné panství. Najednou jsme si byli blíž než kdy dřív. Klárka nás našla ráno, jak spolu sedíme u krbu. „Budeš tu s námi, Anno?“ zeptala se. Podívala jsem se na pana hraběte a v jeho očích jsem viděla odpověď.

Dnes už nejsem služka. Jsem Anna Marie Váchová, žena, která našla odvahu říct pravdu a získala zpět svůj život. Ale někdy, když stojím u okna velkého domu a dívám se na šedou oblohu, přemýšlím: Kolik dalších žen žije v cizím příběhu, protože jim někdo vzal jejich vlastní? A kolik z nás najde sílu postavit se svému osudu a změnit ho?

Co byste udělali vy, kdyby vám někdo vzal minulost? Dokázali byste odpustit – a začít znovu?