Oči ztraceného bratrství: Příběh o přátelství, násilí a znovuzrození v srdci Prahy

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ šeptám, zatímco Hanka sedí naproti mně v kuchyni, ruce sevřené kolem hrnku s čajem. Její oči jsou prázdné, pohled upřený do stolu. Venku je listopadové šero, tramvaje duní pod okny našeho paneláku na Proseku. Vzduch je těžký, napjatý jako struna.

Vždycky jsme byly nerozlučné – já a Hanka. Od základky jsme spolu jezdily na kolech po sídlišti, smály se na lavičkách u školy a snily o tom, že jednou utečeme z Prahy někam k moři. Ale pak přišel Petr. Nejprve jsem byla ráda, že má Hanka někoho, kdo ji rozesmívá. Jenže smích brzy vystřídaly modřiny a výmluvy.

„Spadla jsem ze schodů,“ tvrdila mi jednou v tramvaji číslo 17, když si mnula zápěstí. „Jsem nešikovná.“ Věděla jsem, že lže. Ale co jsem mohla dělat? Byly jsme mladé, nevěděly jsme nic o tom, jak vypadá skutečný strach.

Roky jsem ji vídala míň a míň. Když jsem jí volala, nebrala telefon. Když jsem jí psala, odpovědi byly krátké, odměřené. A pak – ticho. Zmizela mi ze života stejně rychle, jako do něj Petr vstoupil.

Můj vlastní život mezitím běžel dál. Práce v knihovně na Letné, večery s rodiči v malém bytě, občasné rande s muži, kteří nikdy nebyli dost zajímaví na to, abych s nimi zůstala. Ale Hanka mi chyběla každý den. Často jsem si vyčítala, že jsem neudělala víc. Že jsem ji nechala zmizet.

Jednoho deštivého rána jsem ji zahlédla v tramvaji. Seděla u okna, vlasy měla ostříhané nakrátko a v očích ten známý stín. Srdce mi bušilo až v krku. Vystoupila na Palmovce – šla jsem za ní. Zastavila jsem ji u přechodu.

„Hanko! To jsem já, Lucka!“

Otočila se pomalu, jako by mě poznávala až po chvíli. „Ahoj,“ řekla tiše.

Pozvala jsem ji na kávu do malé kavárny u metra. Seděly jsme naproti sobě a mlčely. Nakonec jsem sebrala odvahu: „Co se stalo? Proč jsi přestala chodit ven?“

Hanka se rozplakala. Slzy jí stékaly po tvářích a já cítila směs vzteku a bezmoci. Vyprávěla mi o letech strachu, o tom, jak Petr kontroloval každý její krok, jak ji odřízl od všech přátel i rodiny. O tom, jak se bála odejít – protože kam by šla? Kdo by jí věřil?

„Nikdo nechce slyšet pravdu,“ šeptala. „Moje máma říkala, že mám být trpělivá. Že chlapi jsou prostě takoví.“

Cítila jsem vztek na celý svět – na Petra, na její matku, na sebe samu. Ale hlavně na tu tichou dohodu, kterou společnost uzavírá: že domácí násilí je něco, co se děje za zavřenými dveřmi a není to naše věc.

Začaly jsme se vídat častěji. Hanka byla zlomená, ale v jejích očích se občas objevil záblesk té staré odvahy. Povzbuzovala jsem ji, aby šla na policii – odmítla. Říkala, že to nemá cenu.

Jednou večer mi volala: „Lucko, můžu u tebe přespat?“

Přijela s igelitkou věcí a modřinou pod okem. Petr ji vyhodil z bytu poté, co mu řekla, že už to dál nevydrží. Seděly jsme spolu v kuchyni a já jí slíbila, že ji nenechám samotnou.

Začal boj o nový život. Hanka si našla práci v pekárně na Žižkově, já jí pomáhala s papíry na úřadech. Bylo to těžké – někdy chtěla všechno vzdát a vrátit se zpátky jen proto, aby měla kde spát. Ale pokaždé jsme to spolu nějak zvládly.

Jednou jsme šly spolu na trh na Jiřáku a potkaly její matku. „Co to děláš?“ vyjela na Hanku místo pozdravu. „Vždyť tě Petr miluje! To ty jsi ho vyprovokovala!“

Hanka se rozplakala přímo mezi stánky s jablky a já cítila bezmoc jako nikdy předtím. Chtěla jsem její matku obejmout i uhodit zároveň.

Doma jsme seděly dlouho do noci a povídaly si o tom, kde končí odpovědnost přátel a kde začíná odpovědnost rodiny nebo společnosti.

Dnes už Hanka žije sama v malém bytě na Vinohradech. Má novou práci i nové přátele. Občas má ještě noční můry – ale už ví, že není sama.

A já? Pořád si kladu otázku: Udělala jsem pro ni dost? A co byste udělali vy na mém místě?