Nežádej mě o souhlas, mami: Útěk nevěsty z cizí rodiny

„Luci, prosím tě, už si konečně obleč ty šaty! Tomášova maminka už je tady a chce tě vidět.“ Slyším hlas své matky, jak se nese chodbou našeho bytu v Nuslích. Dívám se na sebe do zrcadla – bílá krajka, kterou vybrala Tomášova sestra, mi připadá cizí. V očích mám slzy, ale rychle je setřu, abych nevypadala jako hysterka.

„Mami, já… já nevím, jestli to chci.“ Hlas se mi třese. Máma vpadne do pokoje a její pohled je nekompromisní: „Lucie, teď není čas na hlouposti. Všichni už čekají. Tomáš je skvělý kluk a jeho rodina…“

„Jeho rodina mě dusí!“ vyhrknu. „Paní Novotná mi volá každý den, co si mám vzít na sebe, jak mám mluvit s jejich příbuznými, dokonce mi zakázala pozvat svou kamarádku Katku, protože prý není dost reprezentativní!“

Máma si povzdechne a sedne si ke mně na postel. „Lucie, takhle to prostě chodí. Manželství je o kompromisech. Všichni jsme museli něco obětovat.“

Ale já vím, že tohle není kompromis. Je to vzdání se sama sebe. Každý den od zásnub jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Tomáš byl dřív jiný – smáli jsme se spolu v Letenských sadech, pili pivo na Náplavce a plánovali cestu do Beskyd. Ale od chvíle, kdy jsem přijala jeho prsten, jako by se všechno změnilo.

Jeho matka mě začala zvát na „rodinné porady“, kde se rozhodovalo o každém detailu svatby – od barvy ubrousků po seznam hostů. Tomáš jen pokrčil rameny: „To víš, máma má ráda pořádek.“ Když jsem chtěla malou svatbu v lese u Berouna, smáli se mi: „To není dost slavnostní! Co by řekli sousedi?“

Začala jsem mít pocit, že už nejsem Lucie Nováková, ale nějaký projekt rodiny Novotných. Moje vlastní máma mi radila: „Hlavně buď hodná. Nezlob se s nimi.“ Ale já už nemohla dýchat.

Den před svatbou jsem seděla s Tomášem na lavičce před jeho domem v Modřanech. „Tome,“ začala jsem opatrně, „mám pocit, že tohle není moje svatba. Že nejsem já.“

Podíval se na mě unaveně: „Luci, vždyť to všechno děláme pro nás. Máma chce jen to nejlepší.“

„Ale já nechci být někdo jiný jen proto, abych vyhověla tvojí rodině!“

Tomáš mlčel a pak řekl: „To přejde. Uvidíš.“

Nepřešlo to.

V den svatby jsem stála před zrcadlem a slyšela ruch v obýváku – smích, cinkání skleniček, šustění šatů. Všichni čekali jen na mě. Najednou jsem měla pocit, že jestli teď půjdu ven a řeknu ano, už nikdy nebudu moct být sama sebou.

Vyběhla jsem z pokoje a máma za mnou volala: „Lucie! Kam jdeš?“ Proběhla jsem kolem Tomášovy sestry, která držela kytici: „Co blázníš?“

Nevnímala jsem je. Běžela jsem po schodech dolů a ven na ulici. Byl červenec, horko a vzduch voněl po dešti. Zastavila jsem se až u tramvajové zastávky a rozbrečela se.

Telefon mi zvonil v kabelce – Tomáš, máma, paní Novotná… Vypnula jsem ho.

Seděla jsem tam dlouho. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Zklamala jsem všechny – rodinu, Tomáše, jeho rodiče… Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Večer jsem se vrátila domů. Máma seděla v kuchyni a plakala. „Proč jsi nám to udělala?“ ptala se tiše.

„Mami,“ řekla jsem a poprvé za dlouhou dobu se mi netřásl hlas, „já už nechci žít život někoho jiného.“

Dny po útěku byly těžké. Lidé si šeptali na ulici, kamarádky mi psaly zmatené zprávy. Tomáš mi poslal dlouhý e-mail plný výčitek i smutku. Ale já věděla, že kdybych řekla ano jen proto, abych vyhověla ostatním, ztratila bych sama sebe navždy.

Dnes je to rok od toho dne. Jsem zase Lucie Nováková – chodím do práce v knihovně na Vinohradech, vídám se s Katkou a někdy si zajdu sama na pivo na Náplavku. Občas mě přepadne smutek nebo pocit viny – ale nikdy lítost.

Možná jsem zklamala všechny kolem sebe. Ale nezklamala jsem sebe.

A tak se ptám: Kolik z nás žije život podle očekávání druhých? A kolik z nás má odvahu říct ne – i když to bolí?