Neviditelné trhliny: Život mezi láskou a lítostí

„Mami, proč už táta nebydlí s námi?“ ozvalo se zpoza dveří dětského pokoje. Zastavila jsem se uprostřed kroku, v ruce hrnek s čajem, který se mi najednou zdál těžší než celý svět. Byla to otázka, na kterou jsem se připravovala celé týdny, ale stejně mě zasáhla jako ledová sprcha.

„To je složité, Tomášku,“ odpověděla jsem tiše a snažila se, aby mi nepopraskal hlas. „Ale oba tě máme moc rádi. To se nikdy nezmění.“

Tomáš se na mě díval těma svýma velkýma očima, ve kterých se zrcadlila nejistota i naděje. Věděla jsem, že mu to nestačí. Ani mně to nestačilo. Od chvíle, kdy Petr odešel, byl náš byt v Nuslích najednou příliš tichý. Každý kout připomínal něco, co už není – jeho smích v kuchyni, jeho ponožky rozházené po obýváku, jeho hlasité hádky s dcerou Klárou o domácí úkoly.

Rozvod byl můj nápad. Myslela jsem si, že když už spolu nemluvíme jinak než přes výčitky a mlčení, bude lepší jít každý svou cestou. Ale nikdy mě nenapadlo, jak moc mě bude bolet ta prázdnota po večerech, kdy děti usnou a já zůstanu sama se svými myšlenkami.

Petr se odstěhoval do paneláku na Proseku. S dětmi se vídal každý druhý víkend. Snažili jsme se být rozumní – žádné hádky před dětmi, žádné pomlouvání toho druhého. Ale stejně to nešlo. Klára mi jednou vmetla do tváře: „Kdybys nebyla tak protivná, táta by tu zůstal.“ A já jí nemohla odporovat. Možná měla pravdu.

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Lucie, musíme si promluvit o Kláře. Ve škole má průšvihy, učitelka mi psala.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Snažím se s ní mluvit, ale zavírá se do pokoje a nechce mě ani vidět.“

„Možná bychom měli být víc spolu. Kvůli dětem,“ navrhl opatrně.

„A co tím myslíš? Že bychom měli předstírat, že jsme zase rodina?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla.

„Ne… Jen… Možná bychom mohli aspoň občas něco podniknout všichni čtyři. Aby děti viděly, že jsme tu pro ně.“

Souhlasila jsem. A tak jsme šli společně do ZOO. Děti byly šťastné – smály se, běhaly mezi výběhy a tahaly nás za ruce. Ale mezi mnou a Petrem viselo ticho. Každý jeho pohled mě bodal do srdce. Když jsme večer odcházeli domů, Tomáš šeptl: „Mami, bylo to jako dřív.“

Ale nebylo. Doma jsem seděla na gauči a brečela do polštáře. Všechno bylo rozbité a já nevěděla, jak to slepit.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla laskavá a trpělivá. „Lucie, musíte si dovolit být smutná,“ říkala mi. „A musíte si odpustit.“

Ale jak si odpustit, když vidím Klářiny černé kruhy pod očima a Tomášovu nejistotu? Když slyším mámu říkat: „Za našich časů byste to prostě vydrželi.“ Když mě kolegyně v práci litují nebo šeptají za zády.

Jednou večer mi Klára položila ruku na rameno: „Mami… já vím, že je to těžký i pro tebe.“

Rozplakala jsem se a objala ji tak pevně, až nás obě zabolely kosti.

Petr si našel novou přítelkyni – Hanu. Děti ji přijaly lépe než já. Když mi Tomáš poprvé řekl: „Hanka umí nejlepší palačinky,“ cítila jsem žárlivost i úlevu zároveň. Možná je dobře, že mají někoho dalšího, kdo je má rád.

Ale pořád mě pronásledují otázky: Udělala jsem správně? Nebylo by lepší zůstat spolu kvůli dětem? Nebo bychom je jen naučili žít ve lži?

Jednoho dne jsem potkala Petru ze sousedství na hřišti. „Víš, Lucie,“ řekla mi tiše, „já tě obdivuju. Já bych na to neměla sílu.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Síla? Každý den mám pocit, že se rozpadám na kousky.

Ale pak přijde večer a Tomáš mi šeptne: „Mami, mám tě rád.“ A já vím, že musím jít dál.

Někdy přemýšlím: Co je vlastně správné? Je lepší žít v neúplné rodině plné lásky nebo v úplné rodině plné ticha a výčitek?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že děti opravdu poznají rozdíl mezi láskou a přetvářkou?