Neviditelná hostitelka: Rozbitá oslava

„Aleno, kde je ten dort? Hosté už čekají!“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než by bylo nutné. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi po zádech stéká pot. V obýváku se ozýval smích a cinkání skleniček – další z těch velkých oslav, které manželova rodina pořádala každý rok na jeho narozeniny. Vždycky to bylo stejné: já v kuchyni, oni u stolu.

Letos jsem si ale řekla dost. Už od rána jsem cítila napětí v žaludku. Můj muž Petr si ničeho nevšiml – nebo spíš nechtěl všimnout. „Mami, kde je ten salát?“ volala jeho sestra Jana, aniž by se obtěžovala přijít blíž. „V lednici,“ odpověděla jsem stroze a snažila se potlačit slzy. Proč mám pořád pocit, že jsem tu jen jako služka?

Před týdnem jsem Petrovi navrhla, že bychom letos mohli udělat oslavu jen v úzkém kruhu – jen my dva a naše dcera Klárka. „Ale Aleno, to přece nejde! Vždyť víš, jak to máma miluje. A táta by byl zklamaný,“ odbyl mě Petr a dál listoval novinami. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Co já? Na mě nikdo nemyslí?

A tak jsem dnes ráno vstala dřív než obvykle a rozhodla se: letos to bude jinak. Připravila jsem jednoduchý oběd, žádné tříchodové menu, žádné domácí zákusky. Dort jsem koupila v cukrárně na rohu. Když přišla Petrova rodina – jeho matka Marie, otec Karel, sestra Jana s manželem a jejich dvě děti – všichni byli překvapení. „To je všechno?“ zeptala se Marie a rozhlížela se po stole. „Letos to bude komornější,“ odpověděla jsem klidně, i když mi srdce bušilo až v krku.

Petr se na mě podíval s nepochopením. „Aleno, co to má znamenat?“ zašeptal mi do ucha, když jsme zůstali sami v kuchyni. „Jsem unavená z toho věčného kolotoče. Chci si taky užít oslavu, ne jen obsluhovat,“ řekla jsem tiše. „Ale vždyť to tak děláme každý rok!“ bránil se Petr. „A co když už nechci?“ odpověděla jsem poprvé za těch deset let našeho manželství.

Večer byl dusný. Marie se tvářila uraženě, Karel mlčel a Jana si stěžovala na suchý dort. Klárka se mě ptala, proč je babička smutná. „Protože někdy lidé nevidí, jak moc se snažíš,“ odpověděla jsem jí a pohladila ji po vlasech.

Po oslavě jsme s Petrem seděli v tichu u stolu. „Myslíš, že jsi to dneska přehnala?“ zeptal se opatrně. „Možná,“ připustila jsem. „Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že jsem udělala něco pro sebe.“

Druhý den mi volala Marie. „Aleno, já vím, že to není jednoduché. Ale rodina je rodina.“ Mlčela jsem dlouho, než jsem odpověděla: „A já jsem taky součást rodiny?“ Na druhém konci bylo ticho.

Od té doby se mezi mnou a Petrovo rodinou něco změnilo. Už nejsem ta neviditelná hostitelka, která všechno zvládne s úsměvem na tváři. Někteří mě mají za sobce, jiní začali chápat moje pocity.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je správné bourat tradice kvůli vlastnímu klidu? Nebo bych měla dál potlačovat samu sebe kvůli ostatním? Co byste udělali vy na mém místě?