Nevěsta bez rodiny: Když slova bolí víc než samota
„Tohle není svatba, to je fraška. Kdybychom ji vychovali pořádně, nikdy by si nevzala někoho takového.“
Stála jsem za dveřmi kuchyně v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a slyšela otcův hlas, ostrý jako břitva. Maminka jen tiše vzdychla a já v tu chvíli cítila, jak se mi hroutí svět. Bylo to dva týdny před svatbou. Měla jsem být šťastná, ale místo toho jsem se třásla vzteky i bolestí.
„Ale Karle, vždyť je to její volba…“ zkusila maminka opatrně.
„Její volba? Vždyť ona nikdy neposlouchala! Vždycky si dělala, co chtěla. A teď si vezme toho… toho učitele! Copak nemohla najít někoho lepšího? Někoho, kdo by jí zajistil pořádný život?“
Zůstala jsem stát jako přikovaná. V hlavě mi vířily vzpomínky na dětství – na otcovy výčitky, na jeho věčné srovnávání s bráchou Petrem, který vystudoval práva a teď má vlastní advokátní kancelář v centru Prahy. Já byla ta „umělkyně“, co si dovolila studovat výtvarnou školu a pak učit děti na základce.
Ten večer jsem se vrátila do svého bytu na Vinohradech a seděla dlouho do noci u okna. Přemýšlela jsem, jestli má vůbec cenu snažit se o usmíření. S Markem jsme plánovali malou svatbu v botanické zahradě – jen nejbližší rodina a pár přátel. Ale teď mi připadalo, že rodina je to poslední, co bych tam chtěla mít.
Druhý den ráno mi volala maminka. „Lucko, prosím tě, neber si to tak. Táta to tak nemyslel…“
„Ale myslel, mami. Vždycky to tak myslí. Nikdy jsem pro něj nebyla dost dobrá.“
„On je jen… zklamaný. Chtěl pro tebe víc.“
„A co když já chci něco jiného? Co když jsem šťastná takhle?“
Maminka mlčela. Slyšela jsem v jejím dechu slzy.
Marek mě objal, když jsem mu všechno řekla. „Jestli chceš, můžeme svatbu udělat úplně bez rodiny. Jen my dva a naši kamarádi.“
„To přece nejde…“
„Proč ne? Je to tvůj den. Nenech si ho zkazit.“
Celý týden jsem chodila po Praze jako tělo bez duše. V práci jsem byla roztržitá, děti ve třídě si toho všimly.
„Paní učitelko, jste smutná?“ zeptala se malá Anička.
Usmála jsem se na ni. „Trochu, Aničko. Ale to přejde.“
Večer předposlední týden před svatbou jsem napsala rodičům zprávu: „Rozhodla jsem se, že vás na svatbu nepozvu. Bolí mě vaše slova a nechci, abyste tam byli jen z povinnosti.“
Telefon mi zvonil ještě ten večer desetkrát. Nezvedla jsem ho. Petr mi napsal: „Lucko, jsi blázen? Tohle máma nepřežije.“
Odpověděla jsem: „A co já? Mám pořád přežívat jejich zklamání?“
Následující dny byly jako zlý sen. Maminka mi poslala dlouhý e-mail plný omluv a proseb. Otec mlčel. Petr mi vyčetl sobectví.
Svatba byla krásná a smutná zároveň. Marek mě držel za ruku, kamarádi zpívali písničky pod širým nebem a já měla pocit, že dýchám poprvé v životě volně. Ale někde uvnitř mě to bolelo – chyběla mi maminka, i když jsem si to nechtěla přiznat.
Po obřadu jsme seděli s Markem na lavičce mezi šeříky.
„Nelituješ toho?“ zeptal se tiše.
Dlouho jsem mlčela.
„Nevím,“ přiznala jsem nakonec. „Možná jednou budu… Ale dneska poprvé cítím, že žiju podle sebe.“
Doma mě čekal dopis od maminky: „Lucko, vždycky tě budu milovat. Odpusť nám naše chyby.“
Seděla jsem s tím dopisem v ruce a brečela jako malá holka.
Možná jsem byla krutá. Možná statečná. Nevím.
Co byste udělali vy? Je lepší odpustit a přejít přes bolest, nebo si konečně stát za svým – i když to znamená být chvíli sám?