Nejdelší vlasy v Česku: Příběh patnáctiletého Tomáše Novotného z Pardubic

„Tomáši, už zase jsi nechal vlasy v umyvadle! Kolikrát ti mám říkat, že to máš po sobě uklidit?“ křičí na mě máma z koupelny, zatímco já se snažím rychle utéct do svého pokoje, abych nemusel poslouchat další přednášku. Všude po bytě jsou moje dlouhé vlasy – na polštáři, v koupelně, dokonce i v lednici. Je mi patnáct a mám vlasy dlouhé skoro metr a půl. Nikdy jsem je nestříhal. Ne proto, že bych byl nějaký hipík nebo chtěl být slavný. Prostě jsem se narodil do rodiny, kde se na vlasy sahá jen při slavnostních příležitostech, a já jsem se vždycky bál nůžek.

Ale poslední rok je všechno jinak. Ve škole si mě začali všímat. Ne proto, že bych byl dobrý v matice nebo běhal nejrychleji na tělocviku, ale protože jsem „ten s těma vlasama“. „Hej, Rapunzeli, nezapomeň si je zamotat, ať ti je někdo neukradne!“ volá na mě Martin, když jdu po chodbě. Smějou se, někdy mi je tahají, jednou mi je dokonce někdo namočil do inkoustu. Učitelé to přehlížejí, protože „kluci jsou kluci“ a „v pubertě se to spraví“. Jenže já se kvůli tomu začal bát chodit do školy. Každé ráno, když si češu vlasy, přemýšlím, jestli by nebylo jednodušší je prostě ostříhat. Jenže pak si vzpomenu na tátu.

Táta je hrdý na naši rodinnou tradici. „Tomáši, tvoje vlasy jsou součástí naší identity. Děda je měl dlouhé, já taky. Je to naše pýcha.“ Jenže já bych někdy radši byl neviditelný. Máma je naopak praktická. „Kdybys je ostříhal, ušetřil bys mi hodinu uklízení denně. A možná by tě nechali ve škole na pokoji.“ Jenže já nevím, co je správné.

Jednoho dne se všechno změnilo. Přišel za mnou pan učitel Dvořák a řekl: „Tomáši, slyšel jsem, že máš nejdelší vlasy mezi kluky v kraji. Nechceš to zkusit zapsat do České knihy rekordů?“ Nejdřív jsem si myslel, že si dělá srandu. Ale pak jsem o tom začal přemýšlet. Co když by moje vlasy mohly být něco, na co můžu být pyšný? Něco, co mě odliší, ale ne jako terč posměchu, ale jako rekordmana?

Doma jsem to řekl rodičům. Táta byl nadšený. „Vidíš, říkal jsem ti, že jednou budeš slavný!“ Máma jen protočila oči, ale nakonec souhlasila. Začali jsme měřit, fotit, posílat žádosti. Najednou jsem byl středem pozornosti, ale jinak než dřív. Lidé mi začali psát na Instagramu, ptali se, jak se o vlasy starám, jestli mě to neotravuje, jestli bych je někdy ostříhal.

Ale sláva má i svou odvrácenou stranu. Ve škole se posměšky změnily v závist. „No jo, teď je z tebe celebrita, co?“ rýpnul si Martin, když jsem přišel s novináři na rozhovor. Někteří spolužáci se se mnou přestali bavit úplně. Cítil jsem se ještě víc osamělý než předtím. Doma to taky nebylo jednoduché. Máma začala být nervózní z toho, kolik času věnujeme mým vlasům. „Tomáši, tohle už není normální. Každý den hodina mytí, sušení, česání… A co škola? Co kamarádi? Nejsi už trochu posedlý?“

Jednou večer jsem seděl v pokoji, díval se do zrcadla a přemýšlel, jestli to všechno stojí za to. Vzal jsem do ruky nůžky a chvíli je držel nad hlavou. Najednou vešla máma. „Co to děláš?“ zeptala se tiše. „Nevím, mami. Možná bych měl… Možná bych měl být jako ostatní.“ Máma si ke mně sedla a objala mě. „Víš, Tomáši, já tě mám ráda s dlouhými i krátkými vlasy. Ale musíš vědět, proč je máš. Jestli kvůli sobě, nebo kvůli ostatním.“

Druhý den jsem šel do školy s hlavou vztyčenou. Rozhodl jsem se, že si vlasy nechám. Ne kvůli tátovi, ne kvůli rekordům, ale protože jsou součástí mě. Ať už si o mně myslí ostatní cokoliv. Když jsem přišel domů, čekal na mě dopis z České knihy rekordů. „Gratulujeme, stal jste se držitelem rekordu za nejdelší vlasy mezi chlapci v České republice.“ Táta mě objal, máma se usmála a já měl poprvé pocit, že jsem na sebe opravdu hrdý.

Ale pořád se ptám: Je lepší být výjimečný a sám, nebo obyčejný a zapadnout? Co byste udělali vy na mém místě?