Nečekaný host: Když tchánovy návštěvy převrátí život naruby

„Zase přijede?“ vyhrkl jsem, sotva Hana položila telefon. Věděl jsem to už podle jejího výrazu – napětí v čelistech, pohled upřený do stolu. „Ano, táta přijede na víkend. Prý potřebuje změnit vzduch,“ odpověděla tiše, jako by se bála, že zvýším hlas. V tu chvíli jsem měl chuť něco rozbít. Už třetí víkend za sebou. Od té doby, co jsme se přestěhovali do Brna, se z našeho bytu stala jeho druhá chalupa.

Před půl rokem jsme s Hanou opustili Prahu, kde jsme oba pracovali v korporátu. Chtěli jsme začít znovu – pomaleji, klidněji, bez neustálého stresu. Našli jsme si malý byt v Žabovřeskách, s výhledem na Špilberk. První týdny byly nádherné: společné snídaně na balkoně, večerní procházky kolem Svratky, smích a plánování budoucnosti. Jenže pak se objevil pan Karel.

První návštěva byla milá. Přivezl domácí štrúdl a láhev slivovice. Povídali jsme si dlouho do noci, smáli se jeho historkám z mládí. Ale už tehdy jsem si všiml, jak Hana ztrácí úsměv pokaždé, když její otec začal kritizovat: „Tady by to chtělo vymalovat… Proč nemáte pořádné závěsy? A ta lednička je nějak malá.“

Další víkendy už byly horší. Pan Karel přijel vždy neohlášeně, s taškou plnou jídla a radami, jak bychom měli žít. „Štěpáne, ty pořád pracuješ z domova? To není práce pro chlapa! A Haničko, kdy už budete mít děti?“ Jeho otázky bodaly jako jehly. Hana se stáhla do sebe a já měl pocit, že mi někdo krade domov.

Jednou večer jsem to nevydržel. Seděli jsme s Hanou v kuchyni, ona tiše míchala čaj a já sbíral odvahu. „Hani, musíme si promluvit o tvém tátovi. Je to už moc. Nemáme žádné soukromí.“

Podívala se na mě s očima plnýma slz. „Já vím… Ale co mám dělat? Je sám od té doby, co maminka umřela. Nechci ho ztratit.“

„Ale co my dva? Taky tě potřebuju,“ zašeptal jsem.

Další dny byly napjaté. Pan Karel přijel v pátek večer a hned začal reorganizovat kuchyň. „Takhle to nemůžeš mít, Haničko! A ty, Štěpáne, neumíš ani pořádně zatlouct hřebík?“ Snažil jsem se ovládnout, ale cítil jsem, jak ve mně roste vztek.

V sobotu ráno jsem našel Hanu brečet v koupelně. Objala mě a šeptala: „Promiň… Já už nevím, co dělat.“

Ten den jsem se rozhodl. Po obědě jsem pana Karla pozval na procházku do parku Lužánky. Šli jsme mlčky vedle sebe, až jsem konečně promluvil: „Pane Karle, vážím si vás i toho, že chcete být s námi. Ale potřebujeme s Hanou prostor. Chceme si budovat vlastní život.“

Zastavil se a podíval se mi přímo do očí. „Myslíš si, že vám překážím?“ Jeho hlas byl tvrdý, ale v očích měl smutek.

„Nechci vás ztratit,“ řekl jsem upřímně. „Ale potřebujeme najít rovnováhu.“

Celý večer byl ticho. Hana seděla mezi námi jako mezi dvěma světy. Když pan Karel odjel v neděli ráno, nechal po sobě prázdno – a taky úlevu.

Jenže ticho mezi mnou a Hanou bylo jiného druhu. Dny plynuly a my spolu mluvili jen o běžných věcech: nákup, práce, počasí. Cítil jsem, jak se mezi nás vkrádá něco studeného.

Jednou večer jsem našel Hanu sedět na balkoně s dopisem v ruce. „Psala mi teta Eva,“ řekla tiše. „Táta je prý smutný a cítí se odstrčený.“

„A co my?“ zeptal jsem se zoufale.

Hana mě objala a poprvé po dlouhé době jsme spolu plakali.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné. Učili jsme se mluvit o svých pocitech bez výčitek a obviňování. Bylo to těžké – někdy jsem měl chuť to vzdát.

Jednou mi Hana řekla: „Možná bychom měli tátovi najít nějaký klub seniorů nebo ho zapojit do nějaké aktivity… Nemůže být pořád jen s námi.“

Souhlasil jsem a společně jsme panu Karlovi pomohli najít šachový klub v jeho městě. Začal tam chodit a našel si nové přátele.

Naše vztahy se pomalu uzdravovaly. S Hanou jsme si znovu našli cestu k sobě – ale už nikdy jsme nebyli stejní jako předtím.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Jak moc jsme ochotni obětovat pro rodinu? A kde je hranice mezi pomocí a ztrátou vlastního života? Co byste udělali vy?