Návrat domů: Mezi pravdou a tichem

„Mami, já už to dál nevydržím!“ vyhrkla jsem mezi dveřmi, když jsem se s kufrem v ruce zhroutila do její náruče. Její ruce mě objaly pevněji, než jsem si pamatovala z dětství. Táta jen mlčky stál v pozadí, jeho tvář byla sevřená obavou i nevyřčenými otázkami. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi rozlévá směs úlevy a hanby.

„Martino, co se stalo? Proč nejsi doma s Petrem?“ zeptala se máma tiše, ale naléhavě. Slovo „doma“ mě bodlo do srdce. Doma už nebylo doma. Doma bylo místo, kde jsem našla v jeho telefonu zprávy od jiné ženy. Doma bylo místo, kde se mi zhroutil svět.

„Já… nemůžu tam být. Prosím, můžu tu zůstat aspoň pár dní?“ vydechla jsem a doufala, že se nezeptá víc. Máma jen přikývla a vedla mě do mého starého pokoje. Všechno tu bylo stejné – plakáty na stěnách, vůně levandule, dokonce i plyšový medvěd na polštáři. Jen já už byla jiná.

Noc byla nekonečná. Ležela jsem na zádech a hladila si břicho. Druhé dítě. Nikdo to ještě neví. Ani Petr. A teď už možná nikdy vědět nebude. Slzy mi stékaly po tváři a já se ptala sama sebe: Co teď? Mám mu to říct? Vrátit se? Nebo zůstat tady a začít znovu?

Ráno mě probudil zvuk vařící se kávy a tlumené hlasy z kuchyně.

„Myslíš, že je to kvůli Petrovi?“ šeptal táta.

„Určitě. Už dlouho jsem cítila, že něco není v pořádku,“ odpověděla máma.

Vstala jsem a šla za nimi. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se nejistě.

Sedli jsme si ke stolu. Táta si odkašlal. „Martino, jsme tvoje rodina. Cokoliv se děje, můžeš nám to říct.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Petr mě podvedl.“ Slova visela ve vzduchu jako těžký závoj.

Máma mě vzala za ruku. „To je mi líto, holčičko.“

Táta sevřel rty do tenké linky. „A co budeš dělat?“

Nevěděla jsem. V hlavě mi vířily myšlenky na syna Davídka, který byl u babičky z Petrovy strany, na nenarozené dítě, na to, jak budu sama zvládat dvě děti…

Dny plynuly pomalu. Máma mi vařila čaj s medem, táta mě bral na procházky do lesa za vesnicí. Ale napětí mezi námi rostlo. Každý večer jsem slyšela jejich tlumené hádky za zavřenými dveřmi.

Jednou večer přišla máma ke mně do pokoje.

„Martino, musíš to řešit. Nemůžeš tu být věčně. Co Davídek? Co práce? A…“ zarazila se a podívala se mi do očí, „nejsi v tom náhodou znovu?“

Zatajila jsem dech. „Jak jsi to poznala?“

Usmála se smutně. „Jsem tvoje máma.“

Rozplakala jsem se jí v náručí. „Nevím, co mám dělat! Bojím se vrátit k Petrovi, ale bojím se i být sama.“

„Musíš si ujasnit, co chceš ty sama,“ řekla tiše.

Další den zazvonil telefon. Petr.

„Martino, prosím tě, vrať se domů. Vysvětlím ti to… byla to chyba… Miluju tě.“

Mlčela jsem.

„A Davídek tě potřebuje,“ dodal zoufale.

Zavěsila jsem bez odpovědi.

Večer přišel táta s lahví slivovice a sedl si ke mně na verandu.

„Víš, když tvoje máma zjistila, že jsem kdysi flirtoval s kolegyní… taky jsme měli krizi. Ale ona mi odpustila. Jenže já jí musel slíbit, že už nikdy…“ odmlčel se.

„A dodržel jsi to?“ zeptala jsem se.

Přikývl. „Ale stálo to hodně práce a upřímnosti.“

V hlavě mi běžely obrazy – Petr s cizí ženou, Davídek volající „maminko“, máma s tátou držící se za ruce po tolika letech…

Další ráno jsem šla do kostela zapálit svíčku. Seděla jsem v lavici a šeptala prosbu: „Dej mi sílu rozhodnout se správně.“

Když jsem se vrátila domů, čekal na mě Petr před vraty.

„Martino, prosím…“ začal a slzy mu tekly po tváři.

„Jsem těhotná,“ řekla jsem dřív, než stačil cokoliv říct.

Ztuhl. „To… je moje?“

Přikývla jsem.

Sedli jsme si na lavičku před domem mých rodičů.

„Chci být s tebou a s dětmi,“ řekl tiše. „Udělám cokoliv.“

Dlouho jsme mlčeli.

Večer jsme o všem mluvili s rodiči. Máma plakala štěstím i úlevou, táta jen přikývl a objal mě.

Ale v noci jsem nemohla spát. V hlavě mi běžela jediná otázka: Dá se vůbec odpustit taková zrada? A dokážu někdy znovu věřit?

Možná mi poradíte vy – co byste udělali na mém místě? Je lepší bojovat za rodinu, nebo začít nový život bez lží?