Na hraně propasti: Vyznání zrádce

„Proč jsi mi to udělal, Tomáši? Jak jsi mohl?“ Luciin hlas se třásl a v očích jí hořely slzy i vztek. Stál jsem v předsíni našeho bytu na Vinohradech, s klíči v ruce, a nemohl jsem najít slova. Všechno se ve mně svíralo. Ještě před týdnem jsem si myslel, že mám všechno pod kontrolou.

Bylo to na oslavě čtyřicátin mého kamaráda Pavla. Jana tam přišla s kolegyní z práce. Měla na sobě tmavě modré šaty a smála se tak, že jsem měl pocit, že se zastavil čas. Povídali jsme si o všem možném – o knížkách, o cestování, o tom, jak je těžké najít v Praze opravdové přátele. Byla jiná než ostatní. Když jsme si připili na Pavla, dotkla se mě lehce rukou. Ten dotek byl jako jiskra, která ve mně zažehla něco, co jsem dlouho necítil.

Doma jsem pak Lucii lhal do očí. Říkal jsem jí, že jsem unavený z práce, že potřebuju víc času pro sebe. Ve skutečnosti jsem se scházel s Janou v kavárně na Letné, v parku pod Petřínem nebo u ní doma na Žižkově. Každé setkání bylo jako útěk z reality, jako návrat do mládí, kdy bylo všechno možné a nic nebylo zakázané.

Jednou večer mi Jana řekla: „Víš, že tohle nemůže trvat věčně? Nechci být ta druhá.“

Zamrazilo mě. Věděl jsem, že má pravdu. Ale nedokázal jsem se rozhodnout. Lucie byla moje žena, matka našich dvou dětí, člověk, který mě znal lépe než kdokoliv jiný. Ale s Janou jsem cítil něco, co už jsem dlouho nezažil – vzrušení, touhu, pocit, že žiju.

Jednoho dne Lucie našla v mém telefonu zprávu od Jany: „Děkuju za včerejšek. Bylo to nádherné.“

Vzpomínám si na ten okamžik jako na pád do propasti. Lucie stála uprostřed kuchyně s telefonem v ruce a její pohled byl ledový. „Kdo je Jana?“ zeptala se tiše.

Zhroutil jsem se. Přiznal jsem všechno – jak jsme se poznali, jak jsme spolu trávili čas, jak jsem jí lhal. Lucie mě nejdřív mlčky poslouchala, pak začala křičet a nakonec jen plakala. Děti byly u babičky, takže jsme měli na tu bouři celý večer.

„Jak jsi mohl? Po všem, co jsme spolu prožili? Po těch letech?“

Nevěděl jsem, co říct. Chtěl jsem jí říct, že ji pořád miluju, ale věděl jsem, že by to byla jen prázdná slova.

Další týdny byly peklo. Lucie se mnou nemluvila, spala v dětském pokoji a já chodil po bytě jako stín. Děti cítily napětí a ptaly se mě, proč je maminka smutná. Neuměl jsem jim odpovědět.

Jana mi psala každý den. Chtěla vědět, jestli se rozvedu, jestli s ní začnu nový život. Ale já byl paralyzovaný strachem a výčitkami svědomí.

Jednou večer přišla Lucie do obýváku a řekla: „Chci rozvod.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Věděl jsem, že si to zasloužím, ale stejně to bolelo víc než cokoliv jiného v životě.

Začalo nekonečné kolečko právníků, hádek o děti a majetek. Moji rodiče mi vyčítali, že jsem zničil rodinu. Kamarádi se rozdělili na dva tábory – jedni mě odsoudili, druzí mě litovali.

Jana byla trpělivá. Čekala na mě několik měsíců. Ale když viděla, že nejsem schopný udělat rozhodný krok a začít s ní nový život, odešla. Napsala mi poslední zprávu: „Miluju tě, ale nemůžu žít ve stínu tvé minulosti.“

Zůstal jsem sám v prázdném bytě. Každý kout mi připomínal Lucii a děti – jejich smích, společné večeře, Vánoce u stromečku. Najednou mi došlo, co všechno jsem ztratil kvůli krátkodobému poblouznění.

Začal jsem chodit k psychologovi. Snažil jsem se pochopit sám sebe – proč jsem lhal, proč jsem utekl před odpovědností místo toho, abych řešil problémy doma. Lucie mi po čase dovolila vídat děti každý druhý víkend. Byly ke mně nejdřív odtažité, ale postupně jsme si začali znovu budovat vztah.

Jednou večer mi syn Matěj řekl: „Tati, proč jsi odešel od maminky?“

Seděl jsem s ním na posteli a nevěděl jsem, co říct. Nakonec jsem jen zašeptal: „Udělal jsem velkou chybu.“

Dnes už vím, že některé rány se nikdy úplně nezahojí. Naučil jsem se žít s vinou i s tím, že některé věci už nikdy nenapravím.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Proč člověk často pozná hodnotu toho nejcennějšího až ve chvíli, kdy o to přijde? Co byste udělali vy na mém místě?